Myslel jsem si, že dneska najdu tu spávnou slinu, kam se oproti včerejšku posunout, proto jsem Markovi napsal, že se omlouvám, ale že psát budu až zítra, tedy dneska. Napsal ok, tudíž jsem to nechal na dnešek, tedy na pátek. Je dopoledne, kolem půl desátý, ještě jsem se ani nestačil podívat, co hraje kino v Rumburku, jakej koncert vás čeká v Děčíně a nebo jaký autorský čtení mají naplánovaný v Litoměřicích. Zatím vidim na monitoru ten českej hnus, kterej se na nás valí každej den. Prezident konfident, prolhanej ministerskej předseda v trapný a nevkusný čepici, ministryně spravedlnosti na okraji propasti spravedlnosti, lidi smějící se snaze mladejch hejbnout s letargií mocnejch. Je mi tak trochu nevolno, ale to vám možná taky. Největší čas se mrknout, co je ještě pořád pěkný a smysluplný. Třeba kultura a nejlíp kultura na severu Čech. Tedy tam, kde žijem, kde nás to baví. Kamon, jdem na to.
Do kin se vrací Zemanova Cesta do pravěku. Ne, není to žádná reminiscence odkazující ke zpátečnický politice našeho prezidenta, je to filmová klasika, na níž jsme vyrůstali. Národní filmovej archiv se rozhodl film z ploviny 50. let minulého století hodit znovu do formy, digitálně ho zrekonstruovat, aby obstál i v dnešním světě miliónů pixelů a strhl na sebe pozornost mladejch. Zaslouženě. Předchůdce Jurských parků si to určitě zaslouží. Nevim jak vy, ale já ho v době dětství považoval tak trochu za horor. Stačilo se na něj dívat v potemnělý místnosti u rodičů na chatě, když skočili k sousedům na víno. Fakt jsem se bál, podobně jako pak u Ítýho Mimozemšťana. Přišlo mi to tenkrát tak reálný, že jsem měl obavy jezdit i na pramici, abych náhodou omylem nevjel do nějakýho tunelu a pak nevyjel v druhohorách, nebo kde. Vyčištěnou Cestu do pravěku najdete ve všech dobrých kinech, tak pokud máte doma ratolest, která si myslí, že ji nic nerozhází, zkuste jí vzít do kina, třeba to s ní zatřese, jako tenkrát s mojí generací. A nebo taky třeba ne.
Relativně dobrý hodnocení na serveru csfd.cz zatím sbírá česko-izraelský povídkový film Problémy prvního světa. Já ho zatím neviděl, to se přiznám rovnou, ale pokud mi to čas a psi dovolej, zašel bych na něj 7. května do ústeckýho Hraničáře. Nevim, jak to popsat, ale ve zkratce si myslim, že českej film v moc dobrý formě není, kór když ho podrobíte konfrontaci s kinematografií dalších zemí tzv. Východního bloku. Velký evropský festivaly si ho nevšímaj, náročnější divák jím ve valný většině opovrhuje a když už se nějakej ten kvalitnější, říkejme mu artovej, objeví, producenty filmu to položí, protože na něj za první týdny přijdou maximálně stovky diváků a šílenej provar je na světě. Tak uvidíme, Problémy prvního světa do žebříčků návštěvnosti asi extrémně nezasáhnou, ale vaší pozornost by si pravděpodobně zasloužily. Muj redakční kolega Jirka vám radí, abyste chodili do divadla, já bych se zas přimlouval, abyste chodili i do kina. A do divadla taky, samozřejmě.
S velkym potěšením jsem přivítal informaci, že se v říjnu vrátí do Čech americká kapela Chromatics. Jestli jsem někdy dal na tzv. labelovou kulturu, že jsem hltal a uznával všechny kapely a projekty z jednoho vydavatelství, bylo to losangeleské Italians Do It Better, které řídí Johnny Jewel. Tvrdit o něm, že je to epigon Davida Bowieho je asi až moc odvážná myšlenka, ale holky a kluci, co ho maj rádi, by se mnou možná trochu souhlasili. Jewel a jeho Chromatics vyznávaj semišovej pop, sázej na svůj srozumitelnej a jasně identifikovatelnej zvuk. Možná jste viděli pro mě zásadní a kultovní film Drive, kde jeho hudba hraje vedle děje a Ryana Goslinga hlavní roli. Pokud jo, už možná kupujete lístky do pražský Meetfactory. Jedinou vadu má tenhle koncert. Není na severu Čech. Ale na to sere pes, že jo?!
