Nějaký ty roky trávim s Houpacíma koňma. Do vlaku jsem nastoupil asi těsně po přelomu tisíciletí, teď si uvědomuju, že to bude už 18 let. Porvý jsem je zažil jako ústeckýho hosta našeho putovního festivalu Campostella, kterej jsme pořádali na různejch místech Ústí. Jednou na Žumpě, podruhý v Doma, jednou v Národním domě a naposledy tušim v Circusu. A Houpací koně tehdy v Doma předskakovali Hypnotix. Nevadilo, že jsou z úplně jinýho těsta, prostě přijeli, 30 minut zahráli a pak sem s nima kecal v backstage. Jirka tam kropil víno takovym tim sympatickym rokenrolovym stylem, Honza už byl tehdy skromnej a nenápadnej a tehdejší basák David se věnoval místnim slečnám. Milánek s nima tenkrát ještě nebyl, přišel o chvíli později. Nějak jsme si padli do oka a společně už dělali desku Tiché dny na Klíši, to už s Milanem Kolenatym na kytaru a na klávaesy. Jak se dalo čekat, žádnej rozbíječ hitparád to nebyl, ale kluci mě bavili, že jim to bylo jedno a chtěli hlavně hrát. Pak přišel koncert v Nároďáku, kterej se nahrával a Lábus ho pak vydal jako živák a pojmenoval ho Haiku. Nedávno se todle CD rozprodalo. Pak se někde po dlouhých rocích objevil Honza Brambůrek a já už stál za barem v Mumii a domluvili jsme se, že přes léto natočíme desku v mumijáckym kině. Bylo strašný vedro, pomáhal nám se zvukem i Ondra Švandrlík z Nauzea Orchestra a asi po měsíci vznikla deska Hotel Palace. To už na basu hrál Martin Palaščák, kterej byl borec přes kompy, tak nahodil myspace, facebook, twitter a instagram a o Houpacích koních se měl dozvědět svět. Šlo to pomalu, ale šlo to. Hotel Palac vyšel na CD, na vinyl jsme ještě koukali jako na svatej obrázek, na kterej ale ještě nemáme dost peněz. Kapela zkoušela v kulturáku, pak přišla jeho rekonstrukce, Koně dostali vyhazov a tak se jim po krátkym přemlouvání otevřela zkušebna v Mumii. Zase se hrálo všudemožně víceméně za cesťáky, sem tam se ozval i nějakej ten festival, třeba ostravský Colours. Mumie byla v rekonstrukci a kluci chtěli zas s Bramborem nahrát desku. Po čase hledání se našlo v ústeckých Předlicích místo, který se zdálo ideální. Bylo to dnes zaběhnutý a skvělý Tajný studio. Kapela zamakala a album Everest bylo na světě. A už konečně i na vinylu. Úspěch byl na světě. Kapely si všimly různý ankety, přišly nominace a mediální reakce. Spousta lidí se divila, že existuje nějaká ústecká kapela Houpací koně, o který si pár novinářů dovolilo psát jako o legendě a kultu. Tomu jsme se vždycky smáli a zároveň byli nasraný, proč nás takhle někdo označuje. Po dvou letech přišla další deska s dlouhym názvem Kde jste mý přátelé dneska v noci, bylo to po konci Mumie, kdy jsme fakt nevěděli, kde naši kámoši po večerech jsou. Jezdilo se, hrálo se, fanoušci přibývali, bylo to fajn. A teď se nám blíží poslední koncert z tour, která následovala po loňský desce Desolation Peak. Zítra (10/5/2019) kapela hraje v Teplicích ve sklepě paneláku, kterýmu nikdo neřekne jinak než Božák, tedy Boží prst. Od konce ledna do začátku května jsme byli s Koňma po celý republice, od Klatov po Uherský Hradiště, přes Prahu do Kopřivnice a zase zpět. Samý pěkný koncerty pro super lidi. Musim říct, že když se na tu naši republiku dneska koukám optikou kluka, co jezdí s kapelou, nevypadá to zas tak hrozně. Lidi se nezdaj tak pitomí a sobecký. Takže jsem se hezky vypsal ze svýho vztahu k ústecký rockový kapele, co má na krku už skoro tři křížky, všichni jsou tam šedivý nebo obtloustlý, ale maj se rádi, respektujou se a touha dělat něco novýho a po svym je ženu dopředu. Tak si nás, tedy Houpací koně, v pátek na Božáku dejte, slibuju, že to kluci neošiděj.
PS: ani bych se nedivil, kdybych na něco zapomněl nebo něco obrátil. Ale myslim, že důležitý věci jsme snad do textu vložil. A když ne, tak co jako?!
