Ještě snad nikdy ve svý dvaačtyřicet let dlouhý historii jsem si v květnu tak intenzívně nepřál, aby pršelo. Máte to taky tak? Taky trpíte tou enviromentální depresí? Taky máte pocit, že se řítíme strmě do propasti. Sedim v kanclu, venku chčije, je zima a já se tak nějak cejtim líp, trochu líp, protože si řikam, že co teď naprší, bude se nám v červenci sakra hodit. Je mi sice líto těch, co organizujou letní open air koncerty a jiný party, ale teď to jde stranou. Mělo by pršet, jemně pršet třeba celej květen. A do toho se Andrej projeví, že před přírodou má mít přednost českej průmysl. Todle nemá smysl komentovat, to je jen další dílek do mozaiky marnosti, co tenhle člověk předvádí. Zůstává po něm smutno a beznaděj. Ale prej se všechno jednoho dne do dobrého navrátí. Nezbývá nám nic jinýho, než čekat. Snad to vyjde.
Naštěstí je všude kolem nás nepřeberně hezkejch věcí, co maj potenciál zbavit nás chmur a zoufalosti ze světa, kde žijem, nebo čeho se pravděpodobně dožijem. Třeba hudba. Vedle skvělých Vampire Weekend, kteří se po kratší pauze vrátili s novou a super deskou Father Of The Bride a kteří zas dokázali, že pop nemusí být jen sladká žvejkačka, ale že je dnes nutný, aby byl i angažovanej a třeba smutnej, mě poslední dny nejvíc zaměstnává americká kapela Charly Bliss a její nová nahrávka Young Enough. Čtveřice z Brooklynu, o který jsem do týdle doby vůbec nevěděl, že existuje, naservírovala 11 písniček a vyzobala to nejlepší, co za poslední tři dekády americká rocková a popová hudba dala světu. Kytary, synťáky, atmosféra léta u moře, chytlavý refrény, charismatická dáma za mikrofonem, skvělej a sebevědomej zvuk. Prostě jak někdo chytřejší napsal v recenzi: ta deska zní, jakoby kapela hrála třicet let a teď vydala svou the best of nahrávku. Tak chytlavou a bezstarostnou desku přinášející pohodu a dobrou náladu jsem dlouho neslyšel. Silně doporučuju a zároveň varuju: je to težce návykový!
V kinech, tedy aspoň v těch, která svou dramaturgii směřují k filmovýmu umění, se pomalu dostává na prázdninovou pauzu, distributoři ale nezahálejí, stále nabízejí poměrně dost novinek, co mají potenciál oslovit náročnějšího diváka. Na konci května se v kinech objeví americký dokument Tři blízcí neznámí, v červnu ho na sto procent najdete ve vašem oblíbenym kině, pokud ne, najděte si oblíbený kino v jinym městě. Vsadil bych se, že Děčín či Litoměřice tento dokument do programu nasadí, o ústeckym Hraničáři jsem si jistej na 101 procent. Tři blízcí neznámí jsou totiž tři bratři, trojčata, kteří o sobě sakra dlouho nevěděli, ale nakonec se sešli a maj si toho strašně moc říct. Těžko pochopitelnej příběh, ne? Film jsem zatim neviděl, ale myslim, že v dnešní době resuscitovanej a respektovanej žánr filmovýho dokumentu má v tomhle snímku dost silnou oporu. Myslim, že je na co se těšit. A to jsem vám chtěl ještě silně doporučit seriál Černobyl, co teď běži na HBO, ale to bych byl až zbytečně chytrej, o tom serálu už vám určitě referovali kolegové v práci nebo spolužáci, co by se měli učit na maturity či státnice, ale místo toho čuměj doma na bednu.
