Poslední květnové týdny jsou v liberecké zoologické zahradě ve znamení historicky prvních mláďat v malém stádu koní Převalského. Tento druh je novým chovatelským programem Zoo Liberec od srpna 2017, kdy se uskutečnil transport tří klisen z německé zoo v Norimberku. Později (16. 5. 2018) přicestoval hřebec, který malou skupinu těchto vzácných asijských lichokopytníků doplnil. Zvířata si na sebe zvykla a tvoří dnes sourodou skupinu. Samice tohoto druhu rodí po téměř roční březosti jediné mládě.Od soboty 25. května letošního roku tak mohou návštěvníci ve výběhu v horní části zoo vidět už dvě nová hříbata.
Nejen pro zoo, ale i pro obě klisny, znamenají tato mláďata prvoodchov, který sebou přináší některá rizika. I třetí klisna ve stádu byla březí, ale porodila na začátku května mrtvé mládě. Další klisny pak přivedly na svět samce (21. 5.) a samičku (25.5.), obě mláďata dobře přijímají potravu, jejich matky se o ně vzorně starají. Nejmladší klisnička je v současné době v pozorování a léčbě, má poraněnou pravou zadní končetinu. Pozorování i ošetřování mláděte musí probíhat velmi opatrně a citlivě, oddělení od matky musí být jen na velmi krátkou dobu, aby klisna neztratila o své hříbě zájem.
„Kůň Převalského je přesně tím druhem, který by bez zoologických zahrad nepřežil. Souhrou řady faktorů – jako byla například konkurence s hospodářskými zvířaty, lov těchto koní nebo klimatické změny – na konci 60. let 20. století v přírodě vyhynul. Od roku 1969 přežívá pouze v chovech v zoologických zahradách“, dodává ředitel zoo, David Nejedlo.
„Jedním z důvodů, proč se nejstarší zoo v Čechách rozhodla pro chov koňů Převalských, jsou i klimatické podmínky a chovatelská nenáročnost v našem mírném pásmu. Rekonstrukce výběhu tedy nevyžaduje stavbu klimatizovaného pavilonu, jako je to u jiných druhů zvířat žijících v tropech. V roce 2017 pro tuto skupinu koní Převalského vznikl výběh sloučením tří expozic. Jednu z těchto expozic obýval pár pižmoňů grónských, s jejichž chovem Zoo Liberec skončila v červnu roku 2017.“ vysvětluje Luboš Melichar, hlavní zoolog liberecké zoo.
O druhu:
Kůň Převalského byl pro veřejnost objeven v roce 1879 plukovníkem a kartografem ruské armády Nikolajem M. Przewalským, který od kirgizských lovců získal kůži a lebku divokého koně. Ostatky zvířete po návratu do Ruska předal přírodovědci I. S. Poljakovovi, který nález v roce 1881 vědecky popsal jako nový druh a pojmenoval po objeviteli. Kůň Převalského obýval kamenité stepi a polopouště Střední Asie na pomezí dnešního Mongolska a Číny. Díky dlouholeté mezinárodní spolupráci zoologických zahrada se podařilo poslední druh divokého koně zachránit a dokonce vrátit zpět do přírody.
Světová populace koně Převalského čítá na 2010 kusů a pochází z pouhých 13 původních jedinců. Přes 500 koní již žije volně v přírodních podmínkách v chráněných územích Mongolska a Číny. Dalších 250 jedinců obývá stepní oblasti ve střední Evropě (pusta Hortobágy v Maďarsku, na Ukrajině stepní rezervaci Askania Nova nebo vysídlenou oblast poblíž Černobylu).
Kůň Převalského je jediný divoce žijící druh koně, který se vyskytuje ve stepích a polopouštích Mongolska a Číny. I když byl v minulosti v přírodě vyhuben, díky zoologickým zahradám se ho podařilo zachránit a opět navrátit zpět do jeho domoviny.
Tento druh koně je sesterský ke koni domácímu (odděleni před 150000-250000 lety), ale liší se zavalitější postavou a kratšími končetinami. Pro koně Převalského je dále typická mohutnáklabonosá hlava s bílým okolím kolem nozder, vztyčená hříva, tmavý pruh na hřbetě až ke kořeni ocasu, krátké žíně po stranách kořene ocasu a náznak příčného pruhování na končetinách.
V přírodě vytváří menší stáda, obvykle o 5-15 jedincích. V případě putování za potravou se však mohou koně shlukovat do početnějších skupin. Stádo tvoří jeden samec a několik většinou navzájem příbuzných klisen s hříbaty. Jedna vůdčí klisna určuje směr a rychlost pochodu a vyhledává místa s potravními zdroji, zatímco hřebec se drží na okraji stáda. Mladé klisny zůstávají ve svém rodném stádě po celý život, pokud nejsou odlákány cizím samcem. Oproti tomu mladí samečci opouští stádo ve věku dvou let a sdružují se v bakalářských skupinách tvořených stejně starými hřebci. Ti pohlavně dospívají ve věku pěti let, poté se snaží odlákat samice z harémů nebo v harémech převzít nadvládu.
