Já se rozhodl, že dneska budu zlej. Píšu to hned ráno Doušovi a ten mi odepisuje: „Jasně, sejmi je.“ Tak jo, souhlasim, na oběd jedu s klukama na řízek, ale ještě před tim vypustim stavidla žluči, co se mi usadila tenhle tejden v žilách. Ten hnus musí pryč.
Ráno u kompu na mě vyskočila informace, že umřel Jiří Stránský. Skaut, vezeň, spisovatel a hlavně rovnej chlap. Sympaťák. Prožil si svoje. Zrůdy ho zavřeli do vězení, ale on se před nima nikdy neohnul. Když vidim dneska těch ohnutejch zad, co se smějou druhejm do ksichtu, je mi blbě. Byl jsem v Ústí na Míráku zaprotestovat si proti Babišovi. Šel jsem tam s velkou chutí a zároveň s pocitem, že to stejně nemá smysl. Ale potěšilo mě to. Jak řikáme my tady v nejblbějšim velkym městě na severu: na Ústí dobrý. Asi dvě třetiny lidí jsem znal, třetí třetinu ne. Ostatnim je to tak nějak u prdele. Maj auto na splátky, byt na hypotéku, pěknou vejplatu, dovolenou naplánovanou. Maj se dobře, na ostatní věci kolem sebe kašlou. Ale vrátim se k panu Stránskýmu, ten si držel optimismus, i přes to všechno, co žažil, jak lidi znal, o dnešní mladý generaci tvrdil: „Pochopili, co je to svoboda a že je přirozenou vlastností člověka, kterou si musí chránit. Už si ji nenechají vzít.“ Snad má aspoň trochu pravdu. A nebo se tady už fakt řítíme někam, odkud není návratu. Snad ne.
A ani se mi dneska nechce psát, co dávaj v kině, co novýho vyšlo za desky a co je dobrý číst. Vy to stejně někde zjistíte. Až přestanu bejt beznadějně nasranej, zas si k tomu sednu a sepíšu to. Dneska na to seru.
