Často máme v pohraničí pocit, že na nás všichni kašlou, na druhou stranu nemusím řešit to, čemu se říká dvojí kvalita potravin, protože hned za hranicí je ta kvalita jenom jedna. Většinou ucházející a dostupná.
I nákupy jsou takové radostnější. Některé prodavačky se na mě dokonce smějí. Myslím, že to bude zejména proto, že moje němčina je dost srandovní, jak už na gymnáziu zjistil pan učitel Hartl (a neváhal to náležitě ocenit).
Překvapilo mě proto nedávno v restauraci, že někteří spolustolovníci dvojí kvalitu potravin řešili a navrhovali dokonce, aby to upravil zvláštní zákon!
(Vzpomenu si vždycky na Otakara Motejla, který říkal, že brzy bude zákon úplně na všechno, také jeden specielní, který bude se zabývat vrátným na ministerstvu spravedlnosti.)
Pak mi došlo, že stejné řešení, jako já — skočím pár kilometrů za hranici, nakoupím a je to — nepoužívají asi zdaleka všichni. Tak jsem se zeptal a fakt ne. Rádi mluví česky, nechce se jim přepočítávat ceny nebo se jim jenom nechce.
Takhle nějak je to se vším. Prostě se nám nechce.
A jak víme, když někdo nechce, je to horší než když nemůže.
Má tahle glosa ještě nějaké jiné naučení? Ve světle událostí posledních dní bohužel ano:
Utěšoval jsem se tím, že když bere pan premier dotace z Evropy, nezavře hranice. Když si ale teď vyzkoušel, že si je může proplatit — mir nix dir nix – ze státní kasy, možná změní názor, A budeme v loji. I my, kteří jezdíme nakupovat potraviny, to je ta druhá kvalita — nebo jenom prostě kvalita — do eNDéeR.
