Už je to dlouhých dvanáct let, kdy světlo světa spatřila konečná verze divadelní hry Václava Havla Odcházení. Hra o tom, jak to máme ve vztahu k moci, k její ztrátě, k závislosti na ní. I takový klaďas jako VH, to s ní jistě neměl jednoduché. S hrou i mocí. Ale tucet let uplynul a my se nacházíme v jiné době. Je to éra Odmítání.
Odcházení jaksi vyšlo z módy, a tak, ve snaze mu předejít, tu máme neobyčejně propracovanou metodu zakopání se na svém úřadu. Hlavním propagátorem této metody je bezesporu premiér Babiš. Odmítá závěry evropských orgánů, odmítá názory státního zástupce, odmítá výzvy parlamentních stran, odmítá veškeré čapí výzvy k tahu …. odmítá vlastně univerzálně cokoli, co by mohlo přiblížit jeho Odcházení. Ale bylo by velmi nespravedlivé přičítat právě Babišovi všechny zásluhy na propagaci této metody. Těmi pravými průkopníky byli komunisté, kteří odmítají přijmout jakoukoliv odpovědnost nebo reflexi za svoje počínání v tomto státě už třicet let a dělají to tak důkladně, že velké části obyvatel to už přijde normální. No a nejnovější speciální formou odmítačů jsou pak naši sociální demokraté an bloc, kteří sev pozici uhranutého křečka kobrou odmítají byť jen pohnout.
Každá éra má však svůj konec. I Odmítání jednou ustane a přijde doba nová. Nazvěme ji třeba Vynášení. Nebude to ovšem ve stylu SSSR 80. let minulého století, kdy obvykle zpráchnivělé funkcionáře v Moskvě vynášeli z úřadů nohama napřed. Ne, ne. Tentokrát to asi bude Vynášení zatraceně živých a vzteklých odmítačů.
