Předesílám, že moje velká láska k divadlu trvá intenzivně nějakých pětačtyřicet let. Za tu dobu jsem viděl stovky, možná nějaký ten tisíc inscenací v mnoha divadlech po naší zemi. Mnohdy inscenací výtečných natolik, že jsem prošel třeba dvaceti reprízami téhož kusu. Byl jsem u stovek premiér, u desítek či spíše stovek derniér. Ale ještě nikdy jsem nebyl tak blízko (a vlastně součástí) něčeho opravdu výjimečného, něčeho, co se stalo výjimečnou součástí historie českého (potažmo evropského) divadla. V Ústí nad Labem se mi to v posledních rocích podařilo hned dvakrát. Dojem, že jsem u něčeho monumentálního a těžko opakovatelného, jsem získal jednak loni na festivalu KULT, kdy jsem po dva dny vlezl do Hlavy Edvarda Beneše A stejný pocit, trvající několik let po sobě, jsem měl i z činoherácké realizace trojdílné Shakespearovy hry JINDŘICH VI. U obou stál výtečný režisér Filip NUCKOLLS.
V sobotu 15. června 2019 jsme definitivně pohřbili Jindřicha VI. I samotná derniéra byla událostí, která nemá v dějinách českého (a tuším, že i evropského) divadelnictví obdoby. Tři díly, tři různá místa, jeden soubor a vše v jediném dnu. Byla to derniéra velkolepá, při níž si herci a všichni, kdo se na luxusním divadelním zážitku podíleli, zcela jistě sáhli dost ke dnu svých sil a možností. V neutuchajícím vedru jsme všichni (tedy i diváci) jako nomádi putovali po rozpáleném městě a dlužno říci, že činoheráčtí tentokráte své diváky pěkně rozmazlovali. Po prvním dílu v bývalém rockklubu Tukan byl připraven velký a lahodný raut. Při druhém dílu v Červeném kostele se rozdávala voda pro vyprahlé poutníky a Vladimír Čepek nabídl po skončení přednášku o válce Červené a Bílé růže. Třetí díl v Činoherním studiu ve Varšavské byl doplněn sklenkou vína pro diváky. Luxusní full servis, který jen umocnil úžasný divadelní zážitek. To vše s úsměvy a dobrou náladou na obou stranách. Jednoduše ZÁŽITEK. Na který se nezapomíná.
Po náročném dnu i večeru si na nás našel čas pan režisér Filip NUCKOLLS a odpověděl nám na několik otázek.
JH:Jaké to je pohřbívat tři děti najednou, navíc děti, které jsou ještě hodně vitální, a to všechno na prahu čtyřicátých narozenin?
FN: Tak jednak je třeba říci, že to byl pohřeb jednoho dítěte, tedy jeho tří částí. Byl jsem samozřejmě rád, že to konečně mohu vidět tak, jak jsem si to vždycky představoval, tedy na třech místech s minimálním časovými provozně potřebnými pauzami mezi díly.Byla to dlouhá a krásná jízda. Ano, hodně lidí se mne na to ptalo, jestli to není škoda. Ale je to jako v životě–vždycky je fajn, když člověk jen nepřežívá, když odejde a dlouho se netrápí. Takže říkám, berme to pozitivně, Jindřich umřel v plné síle.
JH:Z mého pohledu je zejména třetí díl natolik dobře a precizně udělaný, že by klidně mohl fungovat samostatně. Nepřemýšlel jste o tom vybavit tenhle díl nějakým vysvětlujícím prologem a nechat ho dál v repertoáru, ať si žije svým vlastním životem ?
FN: Je pravda, že když se letos realizoval celý Jindřich na půdě Činoherního studia, že se tyhle úvahy objevily u některých lidí, až mne překvapilo u kolika. Samozřejmě by se to dalo, dát na začátek jakýsi úvod kdo s kým a proč, jako je tomu třeba u Romea a Julie a dalo by se to hrát. Ale já samozřejmě nemám v ČS žádné rozhodující pravomoce, takže je to zcela na vedení divadla, budou-li to tak chtít. Kdyby to tak bylo, budu samozřejmě rád, když ne, neděje se nic, derniéra byla více než důstojná. Ale znáte to, je to tak trochu jako v politice–tohle téma se objevilo, ale jede se dál, za chvíli bude premiéra něčeho nového a to téma se zapomene. A pak přijdou prázdniny (smích)…
JH:Vás jako režiséra, alespoň tedy v Čs, je možno považovat za odborníka na Shakespeara. Dva páni z Verony, veleúspěšná Zkrocenka, trojdílný monument JindřichVI. a teď chystáte Sen noci svatojánské. Jak to s tím Williamem vlastně máte ?
FN: Jo, to je trochu zvláštní, už jsem to někde zmiňoval. Mě osobně zajímá nejvíce současné drama, nové věci, které přesně reflektují to, v čem žijeme. A je paradoxní, že mě někdo považuje za odborníka na Shakespeara. Ta naše (s Vláďou Čepkem) láska k Shakespearovi vznikla tak, že v dobách před divadelní krizí (2014 pozn.autor) jsme přemýšleli, co dělat v takových termínech jako je červen a počátek září, kdy diváci v hledišti notně ubývají z pochopitelných důvodů. A vznikl nápad, že bychom dělali Shakespeary ven. Že by se v ČS uzavřel provoz na přelomu května a června a pomalu bychom vytvořili zásobu her, které bychom prezentovali v takových blocích právě v průběhu června na různých místech v Ústí. Trochu jsme se inspirovali Shakespearovskými slavnostmi, které jsou v létě tak populární, chtěli jsme vytvořit takové trochu víc neortodoxní šejkspírovky, které by byly radostí jak pro diváky, tak pro herce, tedy oboustranně výhodná záležitost. A ano, je pravda, že je William trochu starý, ale mnohokráte prověřený a u diváků stále oblíbený a především to jsou výsostně nádherné herecké příležitosti.
JH: Jaký je to pocit pro režiséra dostat se do učebnice o historii českého divadla s tak výjimečným projektem–tři díly najednou, realizovaných jediným souborem, to je český a patrně i evropský unikát ?
FN: Už jsem to taky někde slyšel. No, já osobně si myslím, že když se člověk dostane do učebnice, tak už nesbalí mladou holku. Tak to je můj pocit (smích).
JH: Krásně jste mi nahrál. Jste čerstvý čtyřicátník, u chlapa se říká, že vstupuje do krize středního věku. Takže–jakou krizi středního věku pociťuje pan režisér Filip Nuckolls ?
FN:No, já ji ale vůbec nepociťuji, právě naopak, Já se moc těším na období mezi čtyřicítkou a šedesátkou, myslím si, že pro režiséra je to to nejlepší období, přeci jenom mám za sebou už hodně inscenací. Představuji si tedy, že konečně přestanu blbnout jako mladý kluk, ale zároveň budu blbnout jaksi vědoměji. tedy budu blbnout rozumněji (smích). Sám pro sebe si přeji, že snad už trochu zklidním.
Tak děkujeme, pane režisére. A před všemi, kteří se na derniéře Jindřicha podíleli, klobouk dolů a hluboká poklona.
