Někteří z vás si možná všimli, že mě zas minulej týden přemohla lenost – ano, jsem upřímnej – a že nevyšel článek. Kamufluju to tím, a zatím celkem úspěšně, že jsem nechal vyniknout článek kolegy Himmela o derniéře trilogie Jindřich VI. ústeckýho Činoherního studia. Ve zkratce: nechtěl jsem mu brát lajky, tak jsem nic nepsal. Ale abych zas nebyl za úplnýho blbce, slíbil jsem Doušovi, že po víkendu sednu ke kompu a pošlu mu reportáž z víkendový cesty s Houpacíma koňma na Moravu. Himmel se ještě teď chvěje, jak byl úspěšnej a já cejtím, že nastal čas zas pozornost strhnout na sebe, všeho moc škodí a ať Himmel radši zůstane skromnej, to mu sluší.
Někdy před půl rokem jsem napsal lidem kolem festivalu Mišmaš, jestli by už konečně nechtěli pozvat Houpací koně. Odpověď přišla záhy a že prej jo, že máme super desku a že letos se shodli, že nastal čas, ale že nemaj zas tak moc peněz na honorář pro velkou kapelu. Vysvětlil jsem jim, že velká kapela vypadá jinak a nakonec jsme si virtuálně plácli. My o ten festival fakt stáli, dostala se k nám jeho pověst, ve který se psalo, že jde o festival bez plotů, ochranky a sponzorů. A takovejch už dneska moc není. Zapsal jsem datum do sdílenýho kalendáře, tam zjistil, že Pavel má čas, Honza že si může vzít dovolenou, stejně tak Viktorka, já a dokonce i Martin, kterýho korporát pustí ve dvě po poradě a bude schopnej stát v Letňanech a čekat, až ho vyzvednem. A Jirka taky mohl zmizet z roudnickýho gymplu už kolem jedný a my ho můžem cestou na Moravu nabrat. Tak to bychom měli.
V pátek před obědem jsme naskákali do auta, nabrali Jirku, nabrali Martina, zjistili, že čas je náš kamarád a vypluli na D1. Tam nás mohlo čekat cokoliv, ale najednou tu byl Velmez, odbočka na náš milovanej Třebíč, hlavní města Asie Brno, kupodivu Zlín, překvapivě Luhačovice a najednou nad kopcem byla vidět velká stage, spousta stanů a nám bylo jasný, že je to Statek Ústsko nad Bojkovicema a že jsme na místě. Bylo kolem sedmý, my měli začínat zvučit tak nějak v osm a náš čas pro hraní byl od devíti do deseti. Teda celkem super čas. Dodávku jsme hodili do areálu, museli jsme si dát majzla, abychom nepřejeli asi 10 hipísáků a jednoho psa. Ale důležitý bylo, že jsme na místě. Pořadatel nám dal náramky s předplacenou částkou 200 korun – Mišmaš byl k našemu překvapení bezhotovostní festival. Prostě u vstupní brány si obojek nabiješ a pak chodíš po barech a vybíjíš a vybíjíš. No a pak zas nabíjíš. Nepotřebuješ drobný, což je dobrý, protože ti pod jejich tíhou nepadaj kalhoty. Za mě dobrý, bez problémů.
Po osmé hodině jsme začali stavět. Šlo to rychle. Zvukař – kupodivu mánička a strašně milej, ochotnej a připravenej – to s partou kamarádů drátoval fakt náramně a těsně po devátý to bylo ready. A protože když na Mišmaši hraje jedna scéna, tak druhá stojí, mlčí, začali se trousit první lidi. Jako obvykle jsme začli novou verzí historický skladby Houpací koně, co má teď novej a dupavej zvuk. Lidi chodili a nám se zdálo, že Stage Maštal je skoro plná, tipnul bych si tak 200 lidí. Šlapalo to, pozoroval jsem to zdálky. Silnej, přesnej a dynamickej zvuk, skvěle sladěný backvokály, Viktorka kupodivu neměla problém s odposlechem do ucha. Fakt to jelo a i lidi to bralo. Měl jsem z toho dobrej pocit. Po slabý hoďce konec, pak čas na přídavek a rychle to naházet do dodávky, protože po nás přišla hned další kapela. Jak jezdíme teď často, jde nám i to balení, ten tetris systém v kufru transita už máme poměrně v krvi, i když hlavní inženýr balení Honza Strnad by vám řekl, že kecám.
Pak nastal čas na nejhezčí část všech festivalů – bloudění po scénách, zákoutích, barech a vinárnách, potkávání se se známejma, kecání o muzice a nasávání. Povinností bylo vidět koncert Margo, protože jsou to hodný holky a hráli s náma v zimě v Praze a v Ústí. Jak jsme tušil, koncert byl skvělej, na holkách je evidentní, že hrajou často a že jim to skutečně ladí. A pak už to nestojí moc za řeč, protože vyjmenovávat tady, co se děje po jedenáctý večer na rokenrolovym festivalu je mimo mísu, ty časy zůstanou tam, kde se udály, nemá cenu je archivovat.
Co napsat na závěr? Že by bylo skvělý, kdyby to nebylo blbý a nemožný, si tam zahrát i napřesrok, protože ta naše muzika je dělaná pro tydle místa a pro tydle lidi. Bylo to super!
