Rumburská nemocnice není v dobré kondici, město nemá na její provoz (v minulých letech dotovalo její provoz deseti až patnácti miliony ročně, aniž bychom znali jejich přesné užití) a teď se zdá, že se pomalu blížíme do bodu, odkud není návratu a špitál se zavře, dveře se zatlučou stovkami hřebíků a jenom vítr se bude prohánět po jejich chodbách.
K případu se vyjádřil kdekdo, sám velký Andrej prohlásil, že nemocnici zachrání (slibem nezarmoutíš) a lidé z výběžku, lidé o jejichž zdraví by měla nemocnice pečovat, se rozhodli zítra (ve středu 3/7/2019) demonstrovat před budovou krajského hejtmanství v Ústí nad Labem.
Možná by bylo dobré v tuhle chvíli přemýšlet o tom, co od nemocnice vlastně chceme a co nám může skutečně poskytnout.
Můžeme začít tím, že nikdo z nás po pobytu v nemocnici netouží. Můžem říci i to, že téměř každý, kdo v nemocnici nakonec skončil, se pokusil se té rumburské vyhnout a nebo z ní byl fofrem vyexportován do jiného podobného zařízení v civilizovanějších částech kraje.
Historky, které vypráví pacienti, by vydaly na seriál, který by nebyl tak docela optimistický, spíše asi hororový a není divu, že právě rumburskou budovu chirurgie si vybral filmový štáb, který tu natáčel příběh heparinového vraha.
Problém, který je zmiňován vždy na prvním místě, jsou peníze, já si idealisticky myslím, že to, co pověsti nemocnice mohlo pomoci nejvíc a hned, je přístu personálu k pacientům.
Vstřícnost, emapatie, pochopení pomáhá universálně.
Takže co bych vlastně chtěl a za co bych demonstroval?
Kdyby pracovníci špitálu vzali v úvahu tyto skutečnosti:
– nepřišel jsem (nepřivezli mě) proto, že nemám lepší program. Je mi zle, něco mě bolí nebo rovnou umírám.
– budu rád, když si mě někdo všimne, bude se mi věnovat a prokáže jistou medicínskou znalost. Aspirin nebo brufen si umím předepsat sám.
– budu rád, když se mnou budou hovořit řečí, které rozumím, včetně toho, že mi vysvětlí v čem si myslí, že je můj problém, jakou chorobu diagnostikovali a co se mnou hodlají dělat v příštích minutách, hodinách a dnech.
– budu rád, že budou sami k sobě tak kritičtí, že v momentě, kdy shledají, že jejich praxe, schopnosti a znalosti nejsou dostatečné k tomu, aby mohli zlepšit moji situaci, odešlou mě tam, kde je tahle pravděpodobnost vyšší.
– když budu celou dobu v bezvědomí, budou postupovat stejně, jenom mě kvůli tomu nebudou budit.
A to je vlastně všechno. Když tady začnou, jsem jednoznačně proto, aby byla nemocnice zachována, jestli ne, je načase povolat do výběžku, známému též jako náhorní karabach,větší množství farářů.
Amen.
