Jestli chceš vidět Pravčickou bránu, tak teď už ani nemusíš vylejzat z auta, říkali chlapi, kteří pracují v lese.
To i člověka líného na krok naláká na výlet a cestou ještě nakoupí něco k jídlu.
Přejedu jednu hranici, zkontroluju jestli pořád platí ta teorie o dvojí kvalitě potravin (ano), přejedu podruhé hranici a ocitnu se v multikulturním HHřensku, kde se snoubí asijská podnikavost s německou architekturou a českou … ehm … ležérností a pak zahnu doleva, vyjedu několik zatáček a opravdu. Otevře se mi výhled na chloubu Českého Švýcarska, na Pravčickou bránu. A vystoupit auta nemusíte.
Výhledu na skalní útvar (skoro sedmadvacet metrů na délku a šestnáct na výšku), který je na titulní straně všech průvodců tímhle krajem už nebrání žádné stromy. Tedy pár ještě ano, ty ale melou z posledního, takže jestli ještě chvilku vydržíte, nemusíte jezdit tak daleko, jak jsem jel já.
Dohromady to byl poučný výlet, který fungoval jako stroj času, jenom namísto pohledu do historie, jakože co se tu dělo v jurských druhohorách a co po tom všem zbylo se tu nabízí pohled do blízké budoucnosti. Holé pláně a nikde strom ani stín…
Narozdíl od pana premiera, který se tuhle vydal prozkoumat, jak vypadá kůrovec (hele, tady má nožičky!) já jsem viděl jenom to, co zvládne svými kusadly. A co potom dokončí kusadla motorových pil.
