Je půlka léta. Všichni Pražáci jsou rozprchlí po všech stranách vlasti a jejich domovská matička jim nechybí. Naopak pohraniční lid je už často otrávený z té své okolní přírody (plné Pražáků) a nejednou se i v pekelných vedrech rozhodne vyrazit do Prahy. Ale co tam, proboha, co tam? Tak třeba na Hrad, no ne!?
Stop! Dříve, než se poslušně zařadíte do některé z lustrovacích front před vstupem do sídla panov(ač)níků, rozhlédněte se trochu po tom Hradčanském náměstí. Ano, je krásné, ano, jste skoro jediní, kdo tu umí plynně česky, ano, ta policistka na koni vypadá fakt senzačně, to ano, ale… trochu pozorněji se dívat, prosím. Kousek od Hradu doleva, prosím… ne, ještě trochu víc… tak. Tam je vcelku nenápadný vchod. Ne, není tam žádná fronta, patrně tam není skoro nikdo a přesto (nebo právě proto) je právě tohle vchod do Šternberského paláce, jednoho ze sídel Národní galerie.
Ano, ano, nemyslete si, že jsem neslyšel to pohrdlivé odfrknutí. Ale nenechte se zmást, nechci vás tu neobratně lákat na výtvarné umění (i když tady se dají objevit opravdové skvosty)… letos je tu něco navíc, něco, co se nás, z českosaského pomezí, týká. Až do poloviny září je zde instalovaná výstava Čechy-Sasko, jak blízko, tak daleko, což je unikátní soubor exponátů z obou stran českosaských hranic, mapující ty naše kulturněpolitické vztahy napříč staletími až do současnosti. Vystavená umělecká díla srovnaná do časové osy jsou vážně zajímavým pohledem na ten kousek země, který obýváme zrovna my a kde je stěhování víry a majetku takovým pravidelným místním folklorem. A mimochodem. To vstupné, které za to vypláznete, platí samozřejmě do všech výstavních prostor paláce, takže jestli máte výtvarno alespoň trochu rádi, tak o ty Dürery, Rembrandty a další nepřijdete. Bonusem vám ještě budiž galerijní kavárna, kde kupodivu podle cen nepoznáte, že jste těsně vedle Hradu v centru Prahy. A je tam klimatizace… a klid. Hodně klidu. Tam se loktovat nebudete.
