Dal jsem na pozvání přátel a vyrazil na Moravu, do Kyjova, na Slovácký rok. Tady by se asi slušelo to k něčemu přirovnat, k něčemu tady nám seveřanům notoricky známému, ale jaksi to není možné. Konec konců i oni sami mají s těmito příměry potíže a jediné, co trochu obstojí, je přirovnání k olympiádě. To proto, že Slovácký rok, největší folklorní událost (jak sami říkají), se také koná jen jednou za čtyři roky, ovšem tím celá podobnost končí. Tady nikdo nechce nikoho porazit a být dekorován, tady chce každý ve čtyřech dnech předvést to nejlepší, co umí, aby vzápětí zatleskal druhému, zazpíval, zatančil, okoštoval.
Slovácký rok je především něco neskutečně barevného. Samozřejmě při přehlídkách krojů a při vystoupeních souborů z kdejaké vísky okolo je to nejintenzivnější, ale i když oko na tu záplavu zdobnosti trochu uvykne, neodpočine si. To když plujete tím natřískaným davem na kyjovském náměstí a v houfu místních civilistů a náplav jako já potkáváte jeden kroj za druhým, ruka na foťáku vám pořád cuká, než konečně uznáte, že prostě nedokážete všechno zaznamenat. Tak jenom bloudíte od stánku ke stánku, nasáváte atmosféru, ti, kteří si nevytáhli krátkou sirku a neřídí, nasávají se sklenkou v ruce doopravdy – vína především bílá … ale i silné ovocňáčky, které v poledním slunci umí pěkně naložit… A když už toho máte od rána tak akorát, na vašem triku už jsou zaznamenány stopy od všech klobás, bramboráčků, masových směsí, pražených oštěpků, … i drcnuté pivo se umí dobře podepsat… tak když už sotva stojíte … tak teprve přichází jeden z hřebů (v našem případě sobotního) programu – slavnostní průvod. Ale to není nějaká zábava na chvilku. Dvě hodiny proudí krojované skupiny na kyjovské náměstí. Mladí, staří, děti, koně, vozy … to všechno se sune už notně veselým špalírem lidí … a oči jen přecházejí. Každá víska jiný kroj, každá skupina jiná písnička (a všichni zpívají zatraceně dobře), mezi tím chlapi s trakači s naloženými soudky (žádné atrapy, koštýřem se čepuje za pochodu a napájí se průvod i obecenstvo), děti v kočárkách našich prababiček… no neuvěřitelně krásné panoptikum.
Po dvou hodinách je konec té slávy a lidé se ze špalíru zase rozpustí za dalšími akcemi (protože sobota tady asi končí až v neděli večer) a skupinka sudeťáků jako my tam stojí s připálenými nosy od slunce a jen ze sebe sype dojmy – viděli jste těch dětí v průvodu? od maličkých až po habány! pankáči, hipsteři, metrouši … všichni v jednom šiku šli a zpívali něco o maměnce … a babky jak si vykračovaly, … a některým strejcům už začínala být i ta hlavní třída trochu úzká … a ty koně byli taky dobrý herečky, dobře věděli, proč jsou tak vyštafírovaní… Těch dojmů je víc, než se dá napsat. Ale jeden za všechny: ta pospolitost, která možná v běžných dnech není tak vidět, ta je úžasná. To nám tady nahoře, na severu, kde se všechno duchovno a materiálno stokrát vyrabovalo, chybí. Nazývá se to tím divným slovem … folklór.
