Kdyby neměl letošní, devatenáctý ročník, litoměřického filmového festivalu nic jiného, než ten nápad s houbami na plakátech a vizuálu vůbec (práce Evy Vopelkové, víc třeba tady ),byl bych nadšenej i tak. Ale ne, letos byl poskládanj celej festival tak citlivě a harmonicky, tak, že na něj budu vzpomínat, se slzou v oku, ještě hodně dlouho.
Slogan, který si dali letos v Litoměřicích do štítu, byla Touha a vášeň, jenomže na to šli nikoliv hrubě a primitivně, ale – jak už naznačují ty houby – od lesa, a namíchali lahodný koktejl filmů, úplně nových i těch starých, až prastarých a nabídli návštěvníkům program, který je do kinosálů nalákal i v (zatím posledním) opravdu letním víkendu v počtu uspokojivém.
Je teda fakt, že jediným, opravdu-zbrusu-novým filmem, byl korejský Parazit, který letos zvítězil v Cannes, který sklízí nadšené recenze (zatím jenom festivalových diváků, protože do běžné distribuce se dostane zhruba za měsíc) a byla to ukázka současné, trochu spektakulární, hodně dobře natočené a (pro mě) poněkud překombinované kinematografie, která je ale momentálně hodně trendy.
Výbornou práci odvedli dramaturgové festivalu tam, kde vybírali z filmů, které už mají něco za sebou. Svádí to k pocitům, že u osvědčených titulů nemůžete sáhnout vedle, ale chyba lávky! Abyste udrželi stanovenou dramaturgickou linii, musíte vážit na lékárnických vahách, jinak se vám celá struktura rozsype a jestli bylo vybíráno z více jak dvou set titulů (jak řekla šéfka Hana Galiová při zahájení; pamatuju si to doufám dobře?), musíte se hodně krotit, jinak se také můžete rozmáchnout tak, že diváky unudíte.
Ty filmy můžete samozřejmě vidět někdy po půlnoci v televizi na artových kanálech, nebo si je stáhnout (jo, u těch, které jsem nestihl to asi brzy udělám), ale projekce Nebeských dnů, Slnka v sieti, Posedloosti, nebo Tři barvy: Červená na velkém plátně je opravdu jiný level.
Senzační byla projekce filmu Jana Svěráka a F. A. Brabce Jízda (F. A. B. před uvedením i se svou ženou Jaruškou Pecharovou zavzpomínal na okolnosti vzniku filmu). Podle mého stále asi nejlepší film, který tu byl po roce 1989 natočen, film tak letní a film, který nám až bolestně připomíná, že byly chvíle, kdy jsme mohli mít pocit, že žijeme ve svobodné zemi, která je plná naděje…
Devadesátky připomněl i hodně excentrický dokument Igora Chauna Nejkrásnější portrét.
Bože, kde že loňské sněhy jsou!)
Mimo filmů tu byl i doplňkový program, ze kterého zmíním koncert Ventolina, který nadchl současníky, ale roztančil i starší a potom také procházku po filmových místech Litoměřic (a že se toho tady natočilo hodně) s Filipem Hrbkem.
Sečteno a podtrženo to vypadá tak, že si organizátoři litoměřického filmového festivalu dali před příštím, dvacátým ročníkem, laťku hoooodně vysoko. Doufám, že se jim to povede.
A teď jdu na houby. To je vášeň.