Čas se vrátit ke kulturním tipům nastal. Prázdniny jsou v nenávratnu. Bylo to hezký, děkujeme. Většina z vás projezdila kus světa, viděla moře, hory, starobylá města, moderní metropole, turistické destinace nebo taky samoty, kde dávaj lišky dobrou noc. Já byl v Ústí. A sem tam s Houpacíma koňma na festivalech. Ale na konci srpna jsem přeci jenom navštívil místo mému srdci blízké. Vyjel jsem s rodinou poznat kraj Marka Douši, mého šéfa. Zajel jsem do kraje kolem Krásné Lípy, kousek od Kyjova, nadohled Mikulášovicím, kousek od hospody Kopec, k motorkářům na Vlčárně, k líbeznym chaloupkám v Brtníkách. Bylo mi tam fajn, až na ty záda, díky kterejm sem proležel tři dny na proleželý posteli. Ale regenerace nakonec proběhla, síly jsem nabral. Chápu Doušu, že se z toho kraje ještě nevystěhoval. Pojďme se tedy v rychlosti mrknout, co nás čeká. A pojďme se mrknout, co nás čeká v nejbližších dnech v Ústí, protože zlatý pravidlo, že doma je nejlíp, platí po prázdninách asi nejvíc.
První pohled pod pokličku dění věnuju Činohernímu studiu. Mám k tomu nejblíž, tak nějak tušim, co se tady bude dít. Nová sezóna začíná v pondělí 16. září, i když takzvanej prolog sezóny nastal v zahradě Českýho rozhlasu Sever, kde jste mohli zajít na Divadelní zahradu. Bylo to fajn. Chcalo jen jeden den. Ale k budoucnosti, festival pod stoletejma listnatejma mohykánama už nestihnete. Činoherák chce být letos trochu politickej, jako téma sezóny si zvolil nerovnost. Chce to rozebírat, povrtat se v tom. Chce si všimnout, jak tohle téma, který je dneska podle mýho aktuální, rezonuje společností. Jak se nechal slyšet umělecký šéf David Šiktanc, nerovností je spousta. Jednou se sami k sobě chováme jako prasata, jednou musíme mít tři práce, abychom mohli v létě na dovolenou, podruhý zas druhejm dovolujem, aby si z nás dělali otroky. Pokud si nejste jistý, co vám chci vlastně říct, skočte na web divadla (nebo sem->), poměrně dopodrobna si tam o tý současný nerovnosti můžete počíst.
V létě jsem dost šidil kino. Letní v Ústí není, v Litoměřicích jsem byl jen jednou, ale zas hodně spokojenej. Zelená kniha byla na velkym plátně místního leťáku na ostrově fakt skvělá. Samozřejmě jsem se nechal strhnout novym Tarantinem, ani mi nevadilo, že jsem musel do multiplexu, ten film je řekl bych dokonalej. Až se budou udělovat Oscaři a vyhraje to Pitt, vzpomeňte si, že jsem o tom psal. Naštěstí je v Ústí Hraničář. I ty židle jsou tam tak nějak pohodlnější než v korporátnim kině, ale bohužel nevoní tam popkorn. Na září tam posbírali filmy, co do distribuce vstoupily během léta, filmovej fanoušek se tak může těšit třeba na životopisnýho Maradonu, na islandskou temnotu Bílý bílý den, na animovanýho Spidermana a na prosluněný horor Slunovrat. Slibně zní i plán každej měsíc pustit film ze zlatýho fondu kinematografie, na září je v programu kultovní jízda Sedm.
Abych byl upřímnej, celý léto jsem myslel a těšil se na to, jakej sem na závěr hodim hudební tip. Hudby mi do hlavy přišlo kvanta, na to je léto požehnanej čas. Na úvod prázdnin jsem byl nejvíc nadšenej z nový desky Hot Chip. Splnila, a řekl bych, že i předčila očekávání. Přesvědčili mě přesně naservírovanou dávkou melancholie a radosti. Pak do mě velkou silou vstoupili Bon Iver. Až sem na takovou várku krásy nebyl připravenej, musel jsem to konzumovat postupně a po malých dávkách. Hodně sem taky rotoval desku Immunity od mladé Clairo, občas mi hlava nebere, jak se ty dnešní mladý dokážou popasovat se svym talentem, to je záviděníhodný.
Abych to dneska zakončil nějak stylově: tak sem zase tady, zatím naladěnej spíš pozitivně, ale už tak nějak tušim, že se hodně brzo naseru, koukat večer na zprávy jsem si totiž zatim nezakázal
