Modla peněz, zdá se, začala narážet na svůj vlastní strop. Jak jinak si můžeme vysvětlit stav, který nyní vládne na trhu práce. Lidé nejsou, a ti kteří přece jenom jsou, jsou zvyšováním mezd upláceni ne k lepším výkonům, ale k tomu, aby vůbec zůstali. A protože slibování peněz je nejsrozumitelnější politikum, předhání se teď pravice, levice i odbory v tom, kdo přihodí nejvyšší číslo v rozpočtové kolonce. Dodejme, že z peněz, které nikdo z nich nedrží v ruce a nebyly ještě ani vybrány.
A výsledky se samozřejmě dostavují. Učitelé sice byli vytaženi z bídy, jak sami poukazovali, ale příliv nové krve se jaksi nekoná. Nepostradatelné kádry zůstávají na svých místech, ať se nám to líbí nebo ne a ke kvalitnějším absolventům ze všech typů škol je jaksi daleko. Jak jinak číst zprávu o tom, že se české vysoké školy vytratily z prestižních světových žebříčků porovnávajících kvalitu institucí? A to ne z jejich čelních míst, ale ze statistik vůbec. No bodejť ne, když chrlíme vysokoškoláky, kteří jsou schopni plodit gramatické hrubky v mateřském jazyce – tedy v předmětu, který už jako poslední bere někdo při maturitě vážně. (Jak vypadají jejich znalosti v jazyce cizím, Bůh suď). Kde asi hledat ty špičkové odborníky budoucnosti, když už je zase doba, kdy peníze a „přímluva“ je víc, než přijímací řízení. Těžko.
A stejně úspěšná platová kampaň probíhá i u ostatních rezortů. Vezměme si třeba zdravotnictví, kde se sice platové tabulky úspěšně nafukují, ale personál si své nabyté bohatství jaksi nestačí užít, neboť je právě na šichtě, nebo po ní doma vyčerpaně odpočívá. A příliv nových, mladých, odborně připravených a energií nabitých absolventů naší vzdělávací soustavy nepřichází. Proč? Inu dobře tuší, do jaké služby by se dostali. Kupříkladu stav nemocnic tady v našich Sudetech je přímo učebnicový. Tvrdívá se tu nezřídka, že zemřít v lese je tady stejně bolestivé jako v nemocnici, ale je to alespoň romantické. (Jak se při tomto stavu zdravotnictví místním „pacientům“ čte zpráva o tom, že ředitelé nemocnic berou jenom sto tisíc měsíčně a že je to třeba řešit… nevím)
Odborový předák Středula, ten švihák lázeňský, ovšem na to nedbá. Dál švihá okolo sebe procenty a celými částkami v mýtickém přesvědčení, že peníze všechno vyřeší. Marně bychom asi pátrali v paměti, kdy se odbory opravdu zajímaly o pracovní podmínky svých členů, o jejich pracovní dobu, nasazení, o to, co všechno z osobního života musí lidé obětovat za získání výplaty (kterou druhou stranou víceméně zpátky nacpou státu). Vykřičet v televizi procenta, rozdat rehabilitační poukazy a slevy na bezcenné pilulky s vitamínem … a fertig. To vše za peníze odborářů samotných.
Nechci ovšem tvrdit, že jenom degenerujeme a že jsou mladí lidé k ničemu, jak se někdy s oblibou přemílá. Na to je tu příliš mnoho mladých a zajímavých talentů, kteří nezřídka ještě ani nedorostli řidičskému průkazu a už se o jejich nápady zajímají ve světě. Je ovšem třeba hned druhým dechem dodat, že to v naprosté většině nejsou produkty našich zkostnatělých soustav, ale povětšinou talenti, kteří se místní mašinérii dokážou vyhnout a samostatnou podnikavostí, přes startupy nebo odchodem do vstřícnějších zahraničních podmínek své nápady prosadí. Odborům a mašinériím navzdory. Peníze jsou jistě užitečná věc (chudoba se s nimi lépe snáší) ale všemocné nejsou. I když se to rádo tvrdívá. Na to asi ale tam nahoře při těch rozpočtových kupeckých handlech nikdo nemyslí.
