Dneska jsem nejprve začal psát tim zahořklym stylem. Najdete ho v následujících dvou odstavcích. Sice jsem nastoupil naladěnej pozitivně, nejsem od přírody moc velkej rváč, spíš optimisticky naladěnej pesimista. Ale teď se pokoušim zahájit sloupek něčim hezkym, vtipnym. Abych pak jako navázal, že svět není jen bílej, ale i černej. Tak začnu třeba vtipem, kterej mě nedávno potěšil. Komu jsem ho už říkal, tak se omlouvám, snad jsem vás nepotkal všechny: víte, jak si kouzelník vytře zadek? Ne? Trikem…
Před časem jsem měl možnost vidět bulharský film Glory. I když se tak trochu neskromně považuju za člověka, co má rád filmy a rozhodně se nevyhýbá evropský kinematografii, neměl jsem ani tucha, že v současnosti funguje takhle silně bulharská filmová scéna a že když zkouknu bulharský film, nestačim se divit, jak je aktuální a současný. Máme my Češi nějakej filmovej titul, o kterym bychom mohli říct, že reflektuje českou současnost? Jakýkoliv prestižní evropský festivaly nás až na několik výjimek míjej, když už českej film dostane pozvání, jako teď Nabarvené ptáče do Benátek, není to film, co by se kriticky podíval na to, jak se nám žije, co nás tady sere. Nabarvené ptáče je adaptace knihy, která naturalisticky popisuje druhou světovou válku. A teď se dočká po všech kinech české premiéry. Tak ho zkuste a dejte vědět, jestli jste vydrželi sedět ty tři hodiny v kině. Já to asi nedám…
Jak jsem ležel na konci srpna na dovolený, místo toho abych chodil, přečetl jsem více méně všechno, co mi padlo pod ruku. Ve večerce v Krásný Lípě měli Echo a Reflex, tak jsem do nich koukl a začetl se. Uvědomil jsem si, že ty kritický komentáře maj pravdu. Redakce jsou plný bílejch heterosexuálních mužů, který ohrožuje dnešní svět, nerozuměj mu a tak do něj kopou. Nejhorší pro ně je, že jim švédská studentka působí trauma, že nastupující homosexualismus a LGBT diktatura ohrožuje jejich tradiční třikrát rozvedený rodiny. Smutný čtení. Smutnej svět. Někdejší liberálové maj stejný deprivace jako jedna z nejsmutnějších postav našich současných dějin, exprezident Klaus. Velmi smutný.
Poslední část tohoto pojednání, jako ostatně u všech mých zdejších literárních pokusů, nechávám hudbě. Konec dobrý, všechno dobrý. Protože psát tady o blbý hudbě mi přijde naprosto zbytečný. Ostatně, stačí mi pár tónů, a když mě to nebaví, neposlouchám to. Jestli vám něco nechutná, víte, že to nebudete jíst, ne? Od prvního alba se těší mé velké oblibě americká písničkářka Angel Olsen. Od každého alba roste, jestli byly první dvě desky tradiční a skromný, na třetí už poměrně vyrostla a překročila hranice žánru. Zanedlouho ji vyjde čtvrtá deska a podle pilotního singlu půjde o velkou událost. Těšim se moc!
