Právě jsem se shodl s několika lidmi, mezi kterými byl i mykolog nebo vydavatelský redaktor, že je hodně zvláštní, že kniha, kterou právě vydalo brněnské nakladatelství Host nebyla nakreslená a napsaná v Čechách — velmoci houbařské! –, ale v Kanadě. Knížka se jmenuje Klub přátel hub a napsala ji Elise Gravelová a je velice sličná. Tedy ta kniha.
Všechno je tak prosté a jednoduché: Strašně ráda chodím se svými dětmi do lesa na houby. Sbíráte je a zkoumáte. Je to, jako by nám příroda přichystala honbu za pokladem.
No a potom už Elise jenom na pár řádcích shrne, co že to jsou ty houby vlastně zač, jaké hledají s dětmi nejraději, vyjmenuje několik jedlých, několik jedovatých, několik obzvlášť bizarních a obzvlášť smrdutých)
Tím, že je autorka z Kanady nám středoevropanům může trochu zkomplikovat situaci, když bychom měli dětem, kterým je kniha především určena, některé zmiňované druhy hub ukázat v lese za chalupou. Po konzultaci s odborníky můžeme tedy třeba místo ryzce indigového, který roní modré mléko, ukázat jakéhokoli jiného ryzce. A mléko roní všechny, barev může být více).
Navíc, protože svět hub se globalizuje, není vyloučeno, že ryzec indigový už tu někde roste a zatím ho prostě jenom ještě nikdo nenašel.
Klub přátel hub může být v některých zemích dobrým startem, jak dětem vysvětlit, že houby vůbec existují a že je jenom málo činností tak příjemných, jako houbaření. U nás je to potom skoro povinností o tuhle publikaci doplnit knihovničku a radovat se z hravého textu a hlavně ilustrací, jak je patrné z naší galerie.
Ty ilustrace mi ostatně připomínají letošní plakát na filmový festiválek v Litoměřicích, kde vyrostlo hub také celá řada a které vyrostly, zdá se, ve stejném lese. Jenom zatím nevyšly knižně.
