Bydlim v Ústí na kopci, říká se mu krásně poeticky Skřivánek. Nad námi jsou ještě velká sídliště postavená v 70. a 80. letech – Severní Terasa, Stříbrníky a Dobětice. Bydlim v baráku, kde vyrůstala máma s rodinou, je to jedna z posledních starých částí Ústí postavená těsně před válkou. Myslim, že to tam máme pěkný, takový zabydlený, se zahradou za barákem. Do města chodim z kopce, dostat se do centra jde pohodlně a rychle. Takže se snažim, pokud nezaspim, něco někde nevyzvedávám, někde někoho nenabírám, chodit dolů pěšky. I ráno, pracuju na Střekově, je to procházka tak na 20 minut. Zrovna dneska mi to vyšlo, šel jsem pěšky, chvíli po osmý hodině. Cestou nejdřív potkám pár oteklejch a zamračenejch obyvatel krajský metropole, prolítnu Mírákem, kde si ve svých stoletých náklaďácích chystaj prodejci brambory a cibuli a za moment jsem na hlavnim nádraží, kde si pravidelně dávam kafe a koukám na Labe. Pak jdu přes most na Střekov a tam jsem najednou v jinym světě. Jakoby se tady trochu zastavil čas, je pořád znát, že kdysi býval Střekov samostatnym městem. Má takovej vesnickej řád. Sice tu smrdí Setuza nebo čistička, nikdo pořádně neví co, ale smrdí. Teda jen sem tam, ne pravidelně. Místní to už nevnímaj, já se k nim pomalu řadim taky, proto mě ten smrad nerozhází, už jsem si na něj zvykl. V parku hned za mostem potkám chlapíka, co ho znám leta. Býval to takovej ten švihák, jeden z prvních, co měl v Ústí kérky a jezdil na bmx a o holky neměl nouzi. Pak se nějak vytratil, někde se plácal, vídal jsem ho taky se válet s třema promilema na chodníku. Teď tam stál a zametal. S tou žlutou vestou. Bylo znát, že má fortel, že zametá s chutí, že je vlastně hrdej na to, co dělá. Má muj obdiv, nalil do mě ráno energii. Když už něco děláš, dělej to pořádně. Jednoduchá mantra.
Nedávno jsem někde v regionálním tisku četl, jak o svou existenci bojuje Fillovka, výstavní síň a galerie s tradicí a s respektem. Bývávala v centru, přímo na Míráku. Já ji začal vnímat v listopadu 89, když si tam vybudovalo svoje ústecký sídlo Občanský fórum. Chodil jsem tam s kámošem pro letáky a plakáty, který jsme tenkrát vylepovali po Sebuzíně a dělali na venkově revoluci. Barák, kde tenkrát Fillovka sídlila, koupila pojišťovna, Fillovku vykopli do kulturáku, ten vzápětí rekonstruovali a Fillovku zas přemístili na periferii, do průmyslový části Ústí. Do krásnýho a drahýho pronájmu. A protože Fillovku z velký části provozuje městskej rozpočet, je na něm závislá, i když ji s penězma pomáhá univerzita, bez města se její chod neobejde. A teď radní zjistili, že došly prachy. A zase se to domlouvá, že se bude stěhovat. Nikoho z městských úředníků nezajímá, že její existence v brownfieldu městu strašně pomáhá. Proč to v ostatních průmyslových městech jde a u nás zase ne? Proč by zrovna slavná městská galerie nemohla sídlit v části Ústí, která má tak velkej potenciál? Zase samý otázky a odpovědi v nedohlednu. Nevyděláváš, nepřizpůsobuješ se, tak kdo tě má platit, prostě půjdeš do městskýho, tam ti bude líp, nebudeš nám vyžírat rozpočet. Klasický Ústí. Můžem tu mít něco současnýho, progresivního, něco, co vyžene lidi ven mimo smutný a zakyslý obličeje, ale protože to nesype, tak to zatrhnem.
Naštěstí tu v Ústí máme Hraničář. Najednou to tak uteklo a už tu stojí pět let. On tu teda stojí pěkně dlouho, ale pět let si říká Veřejný sál Hraničář. Za mých mladých let to bývávalo klasický kino, chodili jsme tam na premiéry, viděl jsem tam první díl Matrixu, Pulp Fiction nebo taky Záhadu Blair Witch. Pak se kino zavřelo, protože nemělo smysl, aby starej barák konkuroval novýmu multiplexu v přiblblym obchoďáku. Hraničář ležel ladem, až se dvěma klukům, co se sice v Ústí narodili, ale odjeli na studia mimo, narodil v hlavě nápad, že by si tu a tam v Hraničáři udělali nějakou akci. Pokud mě pamět neklame, začali tu s konceptem Pecha Kucha a ono to fungovalo. Lidi přišli, asi byli zvědaví, ale taky je určitě nalákal program. Pak se střekovskej Činoherák pohádal s vedením města a dostal ze Střekova padáka. Nemá cenu to tady rozebírat, bylo by to na dvoudílnej román, snad tu situaci znáte. Činoherák našel v Hraničáři azyl, hrálo se tam divadlo. Naštěstí vzápětí byly volby, temná strana dostala na frak a divadelníci se mohli vrátit zpět na Střekov. Ale Hraničář žít nepřestal, stal se pravej opak. Chytnul druhej dech a ve formě jede do dneška, už pět let. V baráku funguje galerie, která si získala prestiž, jezdí tam kapely, konaj se tam přednášky, promítaj se filmy, žije to tam. Já smekám a přeju Hraničáři další léta. Fakt. Klobouk dolu Aleši, Tomáši, Richarde, Tomáši, Jirko, Jano, Martino, Magdo, Lukáši, Aleši a všichni ostatní. Je to tady s vámi v Ústí fakt lepší žití, vytrvejte.
Jak jsem šel dneska z kopce do centra pěšky, překvapil mě telefon, že má stále volný data a že mi ještě chvíli umožní si něco pustit do kroku. Moje oblíbená streamovací služba mi pořád něco nabízí, je hodná, už mě zná, ví, co se mi líbí. Asi před 14 dny jsem se nechal oblbnout hezkym obalem a nechal se okouzlit novou deskou Američanky s filipínskými kořeny Jay Som. Před chvílí ji vyšla deska Anak Ko a jestli hledáte něco neokázalýho, skromnýho, invenčního a nezaprděnýho, je její indie kytarová deska s krásně vystavěnýma refrénama a spoustou nenápadných detailů určená třeba zrovna vám.
