„Není škoda ničeho, co už je pryč. Škoda je nynějška a dneška, všech těch nesčíslných hodin a dní, které jsem ztratil, které jsem jen strpěl, které mi nic nedarovaly, ani mnou neotřásly. Buď však Bohu chvála, byly i výjimky, časem, zřídka, přišly i jiné hodiny, obdarovávaly mě, dojímaly, lámaly hradby a dováděly mě, zbloudilého, znovu zpět k živoucímu srdci světa.“ (Hermann Hesse: Stepní vlk).
Stalo se dobrou tradicí KULTu–ba je to chvályhodné–, že do festivalové přehlídky pravidelně zařazuje i domácí soubor. Navíc v lehce adrenalinovém opojení, neboť jedná se vždy o premiéru zcela nového kusu, což je od produkce festivalu svým způsobem odvaha. Kdo však sleduje dramaturgický vývoj a repertoár ústeckého Činoherního studia v posledních dejme tomu pěti letech, ví, že rozhodně nejde o nějaké kupování zajíce v pytli. V případě dramaturgicko–režisérské dvojice Šiktanc–Tománek (kteří jsou také společnými autory dramatizace Hesseho meziválečného románu) jde prakticky o sázku na jistotu. Nemluvě o režijním vedení Davida Šiktance, které již vynesla na světlo výtečného Homo Fabera a neméně zdařilou Pornografii. Stepním vlkem pak uzavírají jakousi pomyslnou trilogii adaptací evropského románu.
Harry Haller (výýýbornýýý Jan Plouhar), spisovatel, bojovník proti válečnému běsnění, ale také vášnivý obdivovatel vznešených myšlenek, chvilek a záblesků kdy se duše chvěje, přijíždí do malého městečka, kde si pronajímá pokoj v krásně měšťáckém prostředí. Je to něco, co je mu cizí, ale možná právě proto jej klid a čistota měšťácké domácnosti tak přitahuje. Žije svým rozervaným životem, čte knihy, básně, pije a utěšuje se myšlenkou, že až dosáhne určitého věku, zbaví se svých potíží, svého drásavého života, vlastní rukou. Seznámí se s Hermínou (Andrea Berecková), která mu postupně začíná ukazovat další aspekt života, kterému se vyhýbal–moderní hudbu, tanec, erotiku bez prudérního zatížení. Harry s ní cítí ohromnou spřízněnost. Není divu; i když se to nezdá, ona je stejná jako on. Stejně jako on je odhodlaná svůj život ukončit–a chce, aby to byl on, kdo ji zabije. Nejdřív jej však chce naučit tančit, žít, dokonce mu pošle Marii (Anička Fišerová), neobyčejnou a krásnou milenku, jejíž čistá radostná sexualita je v kontrastu s provinilostí zatíženou Harryho láskou neláskou k jeho milence Erice (báječná hostující Kristýna Podzimková). Do toho všeho vstupuje Pablo (velmi dobrý Petr Uhlík) se svou zásobou opojných cigaret a tajemných léků na bolest reality. Běh událostí se zrychluje, otáčení světa spěje k vyvrcholení. V realitě je to maškarní ples, na duševní úrovni pak Pablovo pozvání do Magického divadla, ne pro každého, vstupné stojí rozum. Tragedie je na spadnutí a Harry skutečně zabíjí Hermínu.
Z pozice skalního fanouška Činoheráku, který je, myslím, dost podrobně obeznámen s jeho repertoárem posledních několika sezón, si troufám tvrdit, že nejnovější inscenace je tím nejdivadelnějším kusem za posledních pět let. Ryzí, krystalicky čisté Divadlo. Všechny jeho složky jsou v lahodném souladu. Vizualizace od scény, kostýmů, světel a zejména dokonale prokomponovaných jednotlivých obrazů (které mi zhusta způsobovaly lehké oční orgasmy) mezi zatmívačkami jde ještě o nějaký ten stupínek výš, než tomu bylo v Pornografii. Vše korunuje výborná drásavě nervní hudba Vladimíra Franze. A samozřejmě ukázněné herecké výkony všech herců, z nichž vystupuje výkon Jana Plouhara, kterému jsem věřil každé slovo a každé gesto. Snad jen Andrea Berecková by mohla méně tlačit na pilu , což je však můj subjektivní a laický názor. Bouřlivé ovace po skončení a přímo či nepřímo slyšené reakce a ohlasy diváků na právě zhlédnutou premiéru dávají tušit, že půjde nejen o jednu z událostí letošního KULTu, ale také o představení, které byste si rozhodně neměli nechat ujít, jakkoli se jedná o záležitost nijak snadno stravitelnou, pro někoho i lehce depresivní. Když už kvůli ničemu, tak aspoň nechat se obejmout tou čistou ryzí divadelní formou. Další příležitost máte již v neděli 13.10. a poté za týden 20.10. Sázka na jistotu. Pokud jde o mne, předepsal jsem si nejméně deset repríz. To abych se dostatečně očně vyorgasmoval.
