Když produkceKULTu22 odtajnila festivalový program, zaradoval jsem se hned třikrát. Jednak při zjištění, že letos nepřijede Dejvické divadlo (omlouvám se všem jeho fanouškům), druhak z možnosti uvidět na vlastní oči Vitku Husy na provázku s Terezkou Marečkovou. A třetí zaradování způsobilo zařazení významné pražské divadelní scény Na Zábradlí s adaptací Bernhardova Mýcení.
Břitká satira oumělecké večeři u manželů Auersbergerových, na kterou dorazí, jak jsme mnohokráte ujišťováni, i TEN herec z TOHO Národního divadla. Podávat se bude PRAVÝ balatonský candát a k tomu mohutná přehlídka arogance, nabubřelosti, sebestřednosti, předstírané lítosti, povrchnosti, malosti, snobství a pozérství, zabedněnosti a prázdných plků. S postupem večera a s množství vypitých sklenic šampaňského se celý večírek zvrhává v panoptikum vzájemně se urážejících polonahých opilců. Stárnoucí spisovatel Thomas, který se shodu náhod na večírku ocitá, pak celé dění ironicky glosuje vnitřním hlasem, zhnusen přítomnými a vlastně i sám sebou : Co se to za ty roky s lidmi, které jsem miloval, stalo? A co se to stalo se mnou? V této souvislosti je třeba zmínit skvělý režijní nápad, který výtečně funguje, totiž počáteční opakování úvodní scény, v níž vše zůstává stejné, jen se mění Thomasův postoj. Nejprve se chová normálně, společensky přijatelně, napodruhé už pouze provádí mechanická gesta, která doplňuje reflexí situace. Potřetí pak je otevřeně znechucený, chová se nepřístojně a nevybíravě říká to, co si pod společenskou maskou doopravdy myslí. Tedy že soustavně pohrdá stejně ostatními jako sám sebou (třeba proto, že nechce být s nimi, ale nemůže být bez nich, což je podobný motiv jako v předchozím festivalové kusu Stepní vlk od Činoherního studia).
A opět ty zrakové orgie! Velmi nápaditá a mimořádně působivá scéna, představující maloměšťácký minisalon, který je do posledního místečka okázale zaplněný uměním a krásnými předměty — pestrobarevným kobercem a tapiseriemi, starožitným nábytkem a zejména absurdním počtem obrazů, jež namačkány na sebe zaplňují všechny tři stěny. Z pokoje příznačně nevedou okna ani dveře, odchází se a přichází skrze jeden z obrazů. Celé to zdařile evokuje pocit obrovské stísněnosti, prostoru, v němž se nedá dýchat a z něhož ale není úniku (několikrát se mi v té souvislosti vybavil Buňuelův Anděl zkázy). A když sedíte tak blízko scény, jako jsem seděl já, je klaustrofobní pocit nedýchatelna umocněn několikanásobně. Společnost, která se tu na sebe — záměrně i bezděky — mačká a tlačí, je ve své podstatě jen rozšířením sbírky luxusních artiklů. Tihle lidé mají především vypadat, sehrát svou společenskou roli, autentického života v tom není ani za mák. V závěrečném panoptiku alkoholem zdevastovaných naháčů se celá scéna mění v dokonalý dekadentní obraz. Pastva pro oči.
Výborně zrežírovanému kusu vévodily výtečné a velmi ukázněné výkony všech herců na scéně, těžko vyzdvihnout jednotlivce a souhra je báječná. Dostatečně trapní ve svých rolích jsou všichni dokonale, že až fyzicky cítíte chuť je profackovat, aby se probrali. Skvělé, skvělé, skvělé! Bavilo. Moc. Poděkování za mohutný divácký zážitek a báječné divadelní lahůdkářství patří všem Na Zábradlí. A produkci KULTu za dobrou trefu při výběru.
Takže máme vymýceno a teď vzhůru na Vitku!
Příprava scény:
