Myslím, že většina z vás, kteří jste měli to štěstí a shlédli nedělní představení divadelního festivalu KULT 22 VITKA (Kateřina Tučková, režie Anna Petržalková Davidová) mi dáte za pravdu, že ozdobou celého kusu je nepřehlédnutelný výkon Terezy MAREČKOVÉ v titulní roli.
Na první pohled křehounké herečky, která mimo činoherního výkonu předvede také precizní hru na housle či operní zpěv, je během kusu plné jeviště a tryská z ní energie až do zadních řad v hledišti. Vitka, tak jak je napsaná, má dramatický oblouk a projde určitým vývojem. Herečka nejprve jako lehce rozjívená dívka s mašlí (ale už vzpurná) volí komickou až groteskní polohu pubertálního diblíka, aby v druhé půli představení vstoupila do velkého světa jako dáma, která zvládá muže, válku, odloučení od domova a konečně i svou nemoc. Šprýmující, sebejistá, energická a nebojácná Marečková vytváří a stupňuje v roli neustálé napětí, předvádí Kaprálovou jako umanutou skladatelku, která se se chce prosadit v přezíravém mužském světě. Jako kritickou osobnost, která se nebojí žádné autority. Jako svobodomyslnou ženu, která si ve vztazích k mužům dělá, co jí vyhovuje. Její provedení Vitky dokáže opravdu kousnout a vypovědět o síle osobnosti skladatelky. A jak čas postupuje a život Kaprálové se komplikuje a vztahy k mužům zauzlovávají, nabízí herečka čím dál niternější, dramatičtější plochy, které zvládá přesvědčivě a naléhavě.
Setkat se s herečkou osobně byl pro mne veskrze příjemný a radostný zážitek, který jen umocnil prožitek z právě zhlédnutého představení. Co vás bezpochyby zaujme, je její půvabný obličej plný očí, které mluví. A její výrazné obočí, se kterým umí výborně pracovat (a které je bezesporu devizou pro mimiku na velkém divadle). Živý, často se proměňující výraz doplňuje laskavý hlas příjemné barvy, lehký moravský akcent i delší pomlky mezi jednotlivými slovy, které svědčí o soustředění se na to, co říká, o hledání co nejpřesnějších slov a vět.
TM: Omlouvám se dopředu, hrozně špatně skládám věty…
JH: Takže pro úvod — kým je Vitka pro Terezu Marečkovou?
TM: Asi takovým pochopením, proč jsem to divadlo vlastně začala dělat, že se to celé propojilo s tou hudební minulostí, teď už třeba zase přítomností. O Vitce vím od malička, moje maminka ji navíc hrála v dokumentu o Vítězslavě Kaprálové, takže se to všechno provázalo. Takže je vlastně důvodem, proč to divadlo mám dělat. Nebo s ním skončit.
JH: Je něco z Vitky v Tereze Marečkové?
TM: Asi je to docela znatelné. Četla jsem její dopisy, představovala jsem si jakým byla asi člověkem, ale Vitka kterou jste právě viděli, tak to je moje Vitka.Takhle Kaprálová vypadat a přemýšlet nemusela, ale myslím, že je to mně hodně podobné.
JH: Otázka z mého pohledu asi nejtěžší — kým je (nebo si myslí, že je) Tereza Marečková pro Terezu Marečkovou?
TM: Tedy to je hodně záludná otázka. Kým já sama pro sebe jsem ? Asi nástroj, který má nějaké schopnosti a snaží se je využívat nejlíp jak to jde…nevím, co mám říct (smích).
JH: Jak jste se vlastně k divadlu dostala ? Pokud vím, máte za sebou konzervatoř v Brně, kde jste studovala hru na housle.
TM: Vlastně už během toho studia ve druháku na konzervatoři, v sedmnácti, tak mě pozvali do Husy, potřebovali někoho, kdo hraje na housle a zpívá. Od té doby jsem tam zůstala, po měsíci jsem dostala angažmá a tak to nějak pak šlo…z kopce(smích).
JH: Žádná Damu či Jamu, žádná herecká průprava?
TM: Tak myslím, že Vladimír Morávek a práce s ním je největší herecká škola, kterou si může herec zažít. I ten kolektiv v Huse je vynikající. Takže je to taky škola, ale je to škola v praxi, je rychlejší a efektivnější, protože to vidíte a cítíte, jak to celé funguje, nemusíte dělat žádná cvičení. Já jsem taková trochu zrychlená, takže by mne to teoretické studium trochu štvalo (smích).
JH: Jste taková na pohled křehoučká a subtilní, Váš výkon ve Vitce je mohutný a nesmírně náročný. Kde a jak si Tereza Marečková dobíjí baterky?
TM: Já si dobíjím baterky prací. Nejvíc mě vyčerpává, když musím nic nedělat. jasně, snažím se chodit hodně do přírody, to mi dělá megadobře, ale je na to hrozně málo času během sezóny, navíc s neustálým přejížděním sem a tam. Nabíjí mě, když cítím, že ta práce má smysl.Naopak, když to necítím, to mne dokáže vysát úplně neuvěřitelně. Teď třeba jsem jela na Vitku taková polonapumpovaná, a po skončení jsem úplně nabušená energií, tak to mám.
JH: V Huse už jen hostujete, od března jste členkou Městských divadel pražských…
TM: Ano, tam jsem nazkoušela v současné době hraju v Romeo a Julie. A ta Julie, to je prostě odjinud…Julie z Brna (smích).
JH: Jaké to je hrát tak rozdílné polohy — sebevědomou a feninistickou Vitku a lehce naivní děvčátko v Shakespearovi?
TM: Tak já si nemyslím, že by Julie měla být naivní. Můžete být chytrý, cynický jak chcete, ale když se zamilujete, tak děláte takový občas neuvěřitelný věci, to není naivita ale prostě chemická reakce (smích). Takže mi Julie nepřijde jako nějaká naivní pipka, i když si ji lidi dost často takhle představují, mě přijde jako fracek, jako děcko, které se nebojí udělat cokoli, aby mohlo být s milovaným člověkem. A to mi přijde veliké, rozhodně ne naivní.
JH: Diváci Vás mohou vidět ve Vitce, v Romeovi a Julii a v opeře Sternenhoch na Nové scéně Národního divadla.
TM: No, právě tu operu nám moc nenasazují, tak musí diváci pátrat v poprázdninových a předprázdninových termínech (smích).
JH: Když tedy máte ráda hodně práce, tak co Vás čeká a co se na Vás chystá?
TM: Já bych vám to hrozně ráda řekla, ale teď mne čekají jenom nějaké záskoky v Lazarusovi v muzikálu Divadla Komedie, za týden máme premiéru Havlovy Žebrácké opery v režii Davida Radoka v Divadle ABC. Ale co vlastně budu dál zkoušet, to bych já taky ráda věděla (smích). Myslím ale, že mě nic takhle velkého, jako je Vitka nečeká no…na to se v Městskejch berou hosti…ježiš, to tam nedávejte (smích). Anebo jo, napište to tam, ať se to ví, ať si to přečtou…
Terezo, děkujeme za mimořádný herecký zážitek. I za rozhovor. Ať se Vám daří na všech frontách!
