Válečná vřava. Subtilní Vitka, zabalená do peřin, které splývají přes tři patra až na forbínu. Smrt je už přítomná. Sbor zpívající Otčenáš. A poslední replika patrně již mrtvé skladatelky, která se ještě, zcela v duchu své nespoutané povahy, na přítomné oboří. Grandiózní finále. Bouřlivé ovace (vysvětlí mi někdo, kde se v posledních letech vzalo ono zcela zbytečné povstávání tleskajících diváků?).
Vydýchávám. Radostně opojný pocit z faktu, že se KULTu podařilo na festival přivézt opravdu VELKÉ divadlo. Pro mne navíc zcela nečekaně z brněnské Husy na provázku. Jejich inscenace příběhu skladatelky Vítězslavy Kaprálové z pera Kateřiny Tučkové ve skvělé režii Anny Petrželkové Davidové, korunovaná bravurním výkonem mladičké Terezy Marečkové je z mého pohledu vybroušeným drahokamem na bohatě zdobném festivalovém programu.
Kratinký život talentované brněnské skladatelky, dirigentky a femme fatale Vítězslavy Kaprálové, která zemřela na tuberkulózu jen v pětadvaceti letech, je bohatou dramatickou látkou. Tučkové scénář i Petrželkové inscenace ji vidí v životním protipólu či chcete-li paradoxu této mimořádně nadané dívky. Přelétavá Kaprálová s mnoha milenci dokázala být monogamní a věrná, ale jedině svojí tvorbě a zápalu pro ni. A mezi těmito mantinely — totální oddanosti hudebnímu umění a nestálé živočišnosti — celé představení pádí jako horská bystřina. Tempo a rytmus jsou strhující (snad jen v druhé půli těsně před velkým finále to trochu zaskřípe). Mohutná několikastupňová scéna (Lenka Odvárková) je náležitě, zajímavě a bezezbytku využita. Vynalézavá práce s rekvizitou (Vitka při nácviku s filharmonií přiběhne s motorovou pilou a přezíravým hudebníkům uřeže notové stojánky) i přítomnost hudebníků se skutečnými hudebními nástroji vše dokonale oživuje. Režisérka i herci mají k dispozici skvělý scénář se zajímavě vytvořenými vztahy mezi figurami, který navíc drží v rovnováze popisnost a dramatické sdělení textu, stejně jako (za mne vítanou) edukativnost a znalost dobových reálií, o vtipnosti na mnohdy nečekaných místech nemluvě. Náročnou choreografii od prvního nástupu (figury nastupují stylizovaně a pozpátku, což jsem si přečetl jako pozvání na procházku zpět časem) do poslední minuty herci zvládají na výbornou, výkony všech jsou prostě skvělé a inscenaci výrazně pomáhají. A i když moje soustředěná pozornost byla především věnována výkonu Terezy Marečkové v titulní roli, nemohl jsem přehlédnout výkon Ivany Hloužkové ve dvojroli matky Vituše (ta Větruše byla opravdu roztomilé zcizení) aosvetrované Cahrlotty Martinů. Stejně tak zajímavým hereckým partnerem Vitce byl lehce karikovaný a mírně společensky neohrabaný Bohoušek Martinů v podání Dušana Hřebíčka.
Nádherný divadelní večer měl ale velmi smutnou a nepochopitelnou černou tečku. Něco tak humpoláckého a nekulturního jsem nezažil už dlouho. Sotva dozněl poslední potlesk a herci odešli z poslední děkovačky, nastalo ze strany zaměstnanců Severočeského divadla opery a baletu, tedy původně společenskokulturního stánku určeného k setkávání lidí a obohacování jejich duší, něco jako evakuační cvičení. V hledišti se zcela setmělo snad dvě minuty po skončení jak v nějaké putyce, vyhánějící pozdní hosty. A kdyby zaměstnanci divadla měli hrabla na sníh, patrně by je použili k rychlému vyexpedování všech návštěvníků. Zhasnutý a nefunkční bar bez možnosti posedět a nechat zážitek doznít. Potupně zamčené záchody. A když jste se náhodou zastavili na pár slov se známými, abyste si sdělili dojmy, už za vámi stála pani a tvářila se výhružně a nepříjemně. Hybaj na dlažbu. Během pěti sedmi minut bylo divadlo pozhasínané a mrtvé… Neuvěřitelné, téměř skandální. Zvláště v kontrastu s faktem, jak milé a útulné prostředí dokáže vytvořit (a tím i dotvořit právě strávený divácký prožitek) třeba Činoherák ve Varšavské, o mých oblíbených pražských scénách (Divadlo v Celetné, Činoherní klub aj) nemluvě. Bylo mi stydno. A hanba. Výsledný dojem z celého nádherného představení to však jen lehce pošmouhovalo. Díky KULTe za výběr, bylo to mohutné!
PS: K výkonu Terezy Marečkové se ještě vrátíme v samostatném reportu, obohaceném o rozhovor, který nám poskytla po skončení inscenace (–> rozhovor tady).
