Když jsem v létě přemítal, zda letos na KULT přivezou opět Divadlo pod Palmovkou (jejichž Mlčení bobříků předloni i loňskou Noru jsem sežral beze zbytku), myslel jsem si tak trochu na Žítkovské bohyně z pera Kateřiny Tučkové. Ta nakonec byla zastoupena výtečnou Vitkou Husy na provázku a Palmovka přijela se svou sondou do devadesátek PUSŤTE DONNU K MATURITĚ s textem Tomáše Dianišky a v kolektivní režii. Kus jsem měl možnost vidět v květnu 2018 na dvoudenní liberecké divadelní přehlídce WTF!DIVADLO NA TĚLO a samotného mne překvapila poměrná rozdílnost mého vnímání inscenace tehdy a nyní (protože objektivních skutečností, které mohou vnímání jakéhokoli kulturního produktu ovlivnit, je celá řada, ať už jde o divadlo, hudbu či výtvarno, vlastně i literaturu).
Tak tedy vítejte v divokých devadesátkách, kdy bylo téměř všechno možné. Kdy odpověď na všechny otázky dokázalo nabídnout Bravíčko a láska, sex a něžnosti byly na 902 10 způsobů. Kdy do prostoru vtrhla televize Nova a s ní první řady nekonečných seriálů a soap oper. Z jedné z těch slavnějších devadesátkových, tzv. béháčka, si v první části autor i herci velmi zdatně utahují a skvěle zvládají to rozmezí mezi karikaturou a groteskou. Herecké výkony jsou v americké části ukázněné a tam, kde by kus mohl svádět k pitvornosti, se jí herci obratně vyhnou. Je však jasné, že s tímto nelze dlouho vydržet a tak vypraví tři hrdiny z BH 902 10 do východní Evropy, která se právě vymanila z komunistického područí (dobrá stylizace s medvědem rozbíjejícím berlínskou zeď). S příznačným úkolem odnaučit Donnu pít ji posílají do země, která je svým všeobecným liberálním vztahem k alkoholu proslulá. A tady z mého pohledu začíná kus drhnout. Smršt až surreálných výstupů a gagů, v němž v rychlém sledu defilují skořápkáři, buranští veksláci, zlodějští taxikáři, Jonák se svým Discolandem, Habera, Sagvan či Tereza Pergnerová tak nějak nemá potřebu něco řešit a pouze karikuje. Ano, je tu několik dobrý vtipů, ať už jde o divení se, že trojice z Ameriky mluví perfektně česky (já jsem , myslím, mluvil česky celý život, jako narážka na dabování) a koneckonců i postřelení a následná smrt českého krále popu — hodně jsem se strachoval, s jakou aktualizací autor přijde ve světle makabrozních tanečků a tanců kolem smrti českého slavíka, ale musím smeknout, vypořádali se s celou nepředvídatelnou situací velmi slušně bez zbytečného kopání do nebožtíka. Vtipný byl i medvídek z Bogoty. Většinou jsem však přemýšlel, co mi vlastně chtěl Dianiška nabídnout, protože on svoje věci nepíše jen proto, aby vznikly, ale jako jakousi výpověď. A té jsem se nějak nemohl dopátrat. Chtě nechtě musím souhlasit se svým šéfem Márou, že totiž aby půlka, odehrávající se v českých reáliích, mohla nějak fungovat a působit, musela by se přepracovat, přepsat. Přitom herecké výkony a většina scénických složek jsou stále dobré, ale vyzní jaksi hluše. A navíc — kus je srozumitelný pouze úzké části diváctva, těm, kteří v devadesátkách prožívali pubertu a dospívání. Třicátníkům a mladším vlastně nemá inscenace co nabídnout. Což je škoda.
Aby mi bylo rozuměno — neříkám, že kus je k ničemu a mizerný, to rozhodně ne. V mnoha ohledech mne bavil. Ale na zábavu davů tu máme jinou přehlídku, totiž Kymličkovu Forbínu s jejími nenáročnými konverzačkami a tvářemi z televize . Od mojí oblíbené pražské scény přeci jen požaduji něco navíc.
