Hele, já vím, že jsem víceméně konzerva, co se divadla týká. Myslím, že je to znát na většině mých reportů, že jaksi preferuji činohru. Ale pořád ještě je v mé hlavě prostor (a především chuť) pro vnímání produkce, kterou pro zjednodušení nazvu alternativním divadlem (protože než bychom si objasnili, co pro koho znamená ten výraz, bylo by to na dlouhé pasáže). Prostě všechna ostatní produkce na divadle mimo klasickou činohru. A jak to tak sleduji, je těch alternativ nepřeberné množství. Čas od času tedy, na KULTu pravidelně, se nechám zlákat něčím z toho množství variant. Abych většinou zjistil, že i tohle se mi líbí, aniž bych tomu potřeboval nějak rozumět ve smyslu co tím chtěl básník říci. Předloni to byli třeba Bratři v triku s Funusem, kteří se pak pro mne stali tím nejzásadnějším KULTovním festivalový prožitkem daného ročníku. Loni opulentní V hlavě Edvarda Beneše, ve které jsem strávil ve dvou kolech skoro osm hodin zcela pohlcen celou tou uměleckou instalací. Řadím sem samozřejmě i KREDENC, se kterou jsem jel třikrát. A pro letošek jsem si naordinoval DIVADLO BUFET s jejichJacek staví dům.
Tahle velmi zajímavá partička přivezla před Hraničář opět svůj AUTOBUF, totiž mobilní divadlo v upraveném dopravním prostředku, a slibovala kombinaci hororu a sladké pohádky. Pro nějakých maximálně 25 diváků, což už samo o sobě pro mne bylo zajímavé (něco už jsem si o Bufetu stihl nastudovat, takže mají třeba i představení dva na dva, tedy dva herci pro dva diváky či improvizační představení s rekvizitami, které diváci přinesou ze svých domovů, to bych asi chtěl vidět taky). Za celou dobu cca 55 minutové produkce mi projelo hlavou i tělem nesčetné množství myšlenek a pocitů. Ano, Bufet s vámi může udělat všechno možné a škála vašich dojmů může být od extatického nadšení po absolutní zhnusení. Tady je pro mne jedna z těch prapodstatných věcí: děje se VŠECHNO, jen ne jediné, totiž nenechá vás to v klidu. Už to samo o sobě je pro mne NĚCO. Asi polovina mne příjemně mrazila, vizuálně uspokojila a naplnila očekáváním, kam se budeme posouvat dál. Od určité pasáže (těžko definovat od které) jsem ale byl těžce v lese, napadlo mnetak jo dědku, tomuhle prostě nerozumíš, se s tim smiř (ale stihl jsem třeba zaregistrovat pasáž citace z Gomborwiczovy Pornografie). V jeden okamžik jsem dokonce nesledoval počínání protagonistů, ale kolemjdoucího poslíčka s pizzou, který vytržen z běžnosti se zájmem pozoroval, co se to vlastně v tom buse děje.
Svou určitou omezenost vnímání jsem si uvědomil ve chvíli, kdy mi jeden z herců řekl, že se těší, až si přečte, co o nich napíšu, že se třeba konečně dozví, o čem hrajou. Napadlo mne, že otázka nezní CO, ale PROČ. Že Divadlo Bufet jsou vlastně takoví prospektoři, kteří ohledávají terén. Co je ještě možné (v uzavřeném prostorově omezeném prostoru autobusu klidně dovléct kamna a zatopit v nich), co a jak na diváka působí, jak reaguje na nejrůznější podněty, kde jsou hranice (jsou-li jaké). Svým způsobem možná jde o nějakou autoterapii. A určitě jde zhusta i o nějakou osobní výpověď a náhled či vyrovnání se s blázincem okolo a najít v něm svůj prostor. Přičtu-li k tomu možnost s busem zajet prakticky kamkoli, nahnat tam pár diváků, po kusu je vyplivnout do prostoru a nechat je, ať si to ve svých hlavách přežvýkají, jak umí, a jet na další štaci o vesnici dál, pak tím úplným prazákladem je SVOBODA. Ale třeba to vnímám až moc romanticky. Buď jak buď, nebyl to ztracený čas. Ani náhodou. Třeba se ještě potkáme.
