Moje úplně první setkání s divadelní poetikou Naivního divadla z Liberce se odehrála v pravěku minulého století, tuším asi v sedmé třídě, tedy někde v půlce sedmdesátek. Poznamenalo mne navždy, nejen proto, že šlo o ztvárnění pěti balad Erbenovy Kytice, z nichž před očima mi ve vzpomínkách defiluje především (a pochopitelně) Zlatý kolovrat a Vodník. Od těch časů jsem měl onu radostnou možnost ponořit se do jejich imaginace s bezbřehými nápady mnohokrát (původně jsem vlastně Liberečák), v posledních letech také díky KULTu. A od těch časů se také stalo Naivní respektovaným pojmem po celé české zemi i za jejími hranicemi.
Druhý KULTovní pohádkový příspěvek a letošní dárek dětem byla rozkošná POHÁDKA O LIAZCE. No, a dál už musí následovat jen superlativy a adjektiva, vyjadřující obdiv a úžas. Protože tahle pohádka měla prostě VŠECHNO. A to všechno bylo tak silné a účinné, že moji spoludiváci — byli jimi tentokrát žáci pátých a šestých tříd z osvícených základek ústeckých — celý příběh včetně jeho ztvárnění sežrali i s navijákem (ostatně, já rovněž). Což mluví samo za sebe. Každý, kdo nějak pracuje s dětmi v tomto věku, ví, jak obtížné je v jejich přechodu z raného dětství do puberty je čímkoli zaujmout. Jsou nekompromisní.
Hravost, vtip, dvě nůše nápadů (nápady by Naivní mohli klidně vyvážet po kamionech), slovní komika, překvapivá vyváženost (aby si užili kluci ještě nedávno si hrající s autíčky, i holky, které ještě nedávno byly princeznami), odkazy na další bohatý pohádkový svět, svižné tempo na rozmanitě variabilní scéně…Krystalicky půvabné, okouzlující, hřejivé, poetické, hladící, také nápadité a představivost silně podporující, ba inspirující. A potřebné. Nesmírně. Howg.
