A zazvonil zvonec (no jo, já vím, že je to laciný, ale už jsem po těch deseti dnech intelektuálně v mínusu asi). Poslední festivalový večer KULTu 22 obstaral, snad již tradičně, Ústečany milovaný Jirka MARYŠKO a DEMAGO se svou asociační one man show VSTUPNÉ ZDARMA. Psát cokoli o jeho improvizacích je jaksi nošením sov do Athén. Navíc jsem o Jiřím psal už tolikrát, že bych se nutně musel opakovat. Konečně, jak vtipně v jednom diskusním foru poznamenal kdosi z produkce KULTu : jen Jirka Maryško umí prodat 125 lístků na Vstupné zdarma. Jsem na Demago fanda (řekl by pan Werich) a moc mě baví sledovat, jak Jiří sám sebe zahání do kouta, aby se bravurně z celé situace vylhal. Někdo může hodinku a půl jeho produkce klidně nazvat gulášem. Ale myslím, že jen jednotlivé výjimky v diváctu neodcházejí po setkání s ním s pusou roztaženou do úsměvu kolem hlavy a osvěženi jeho myšlenkovými pochody a asociacemi. Třeba Tiger Woods, který vytváří Golfský proud máváním golfové hole na dně oceánu, přičemž stihne ještě souložit s perlorodkami, to mi z hlavy jen tak něco nevymaže. A myslím, že jeho pohádku o králi s prostatou jako panic jsme si vychutnali všichni. S úlevou, že se to ještě pořád může.Díky, Jiří, moc mě bavíš, furt…
Bedřich Krásný, který nás svým hlasem celý čas provázel festivalovými večery, sice na závěrečném večírku svou totožnost neodhalil, což ale nijak nesnižuje jeho významný podíl na dalším vnímaném rozměru jednotlivých představení. Opravdu od produkce moc moc dobrý nápad. A pak už se jen děkovalo, děkovalo, děkovalo. A byl mejdan.
Deset festivalových dnů nabitých k prasknutí, téměř všechny Múzy v kole. Deset dnů setkávání (vždyť o to přeci jde, sakra). V tomto okamžiku již historie, která avšak bude ještě nějaký čas doznívat. Deset reportů, jimiž jsme se vám snažili trochu přiblížit festivalový mumraj a to, co je v něm hlavní. Pryč se smutkem, bylo to krásné a bylo toho tak akorát. Protože na třiadvacátém ročníku divadelní přehlídky KULT už se dááávno pracuje, je jisté, že se za rok sejdeme znovu. Nadějné zjištění. A zase budeme Honzu Kvasničku a jeho kumpačku plácat po ramenou. Zaslouženě a po právu. DÍKY. Všem.
PS: úplnou tečku za celým KULTovním dopisováním přineseme v brzké době v podobě rozhovoru s KULTovní produkční Lenkou Havelkovou.
