„Kam se podívám, všichni se zabývají Zemanem, Klausem, Ovcí, AB a dalšími mužiky. Dokud si nezačneme rýsovat reálné varianty, co chceme dělat bez nich, nikdy se jich nezbavíme.“ Tak za tenhle tweet, kterej tady kopíruju, bych dal ruku do ohně. Už i v hospodě si zakazujeme s kámošema po fotbálku mluvit o politice, o český politice. Nechceme dopadnout, aspoň v to věřim, jako parta chytrolínů a nýmandů, co rozumí politice, ekologii, volebním systémům a debatama nad tim si kazí pěknej večer, kterej může věnovat debatám o holkách, propitejch večerech a vaření. Jo, abych nezapomněl, a taky o golfu, ježišmarja, to je teď hroznej nešvar. Prostě zaneřádit si společný večery kecama o nesmyslech, prolhaných, nechutných a uslintaných dědcích se nám jeví jako zbytečný. Ale máme do budoucna nějaký lepší téma? Vidíme světlo na konci tunelu? Máme tady osobnosti, co by nám přinesly téma do hospodských debat? Je to tamten nebo tamten? Věřim, že bychom je strašně rádi našli, podporovali, volili. Ale kde jsou?
Holky a kluci z Hraničáře vstoupili do nelehký situace, kterou si na sebe dobrovolně ušili. Pomocí crowdfundingový kampaně – rozuměj kampaně, když od tebe chtěj peníze na projekt a něco ti za to nabízej – chtějí zdigitalizovat kino, dostat ho do 21. století. Doteď disponují jen téměř pravěkou kinotechnikou, kdy se musí spokojit s relativně výkonným projektorem, sice skvělym, ale jen stereozvukem a starym plátnem. Digitalizace by měla s sebou přinést větší nabídku filmů – dá se čerpat a vybírat 100% nabídky 100% distributorů, a daleko větší komfort pro diváky – obraz jako břitva a zvuk jako žiletka. Ale má to háček, teda hák. Je to drahý jako svině. Celá ta sranda přijde na něco málo pod 2 miliony. Nějaký peníze už má Hraničář našetřený, ale je jich stále málo. Proto povolává svoje fanoušky a diváky, aby se na financování podíleli. Jestli vás to zajímá, chcete v Hraničáři chodit na blockbustery hned v den premiéry, mít jistotu, že vám neuteče žádnej klubovej film, že uvidíte vítěze festivalu v Cannes nebo v Berlíně a stejně jako já nechcete sedět vedle kokota, co v multiplexu celej film požírá popkorn a usrkává kolu, mrkněte na tenhle odkaz, za vaše peníze tam nabízejí dobrý dárky! A může vás pak hřát dobrá karma!
Vzpomenete si, jakou hudbu jste slyšeli úplně prvně, když jste ještě neuměli chodit? Co vás učili poslouchat rodiče, aniž byste o to stáli? Já si vybavuju desky Queen, Madonny a Depeche Mode. Ale asi úplně nejdřív jsem slyšel ABBU, protože to ve mne nějak zůstalo zakódovaný. Něco jako genetickej kód. Máma s tátou to asi mastili, když jsem spal v postýlce, jinak si neumim vysvětlit, že aniž bych si ji někdy v dětství nebo v pubertě pouštěl, jsou pro mne ty písničky jasný, známý a srdečný. A od tý doby mám v sobě asi lásku k popu, k jasný a důrazný hitovce, k bohatýmu refrénu a srozumitelnýmu hudebnímu sdělení. Proto mě asi nadchla nová písnička londýnský dívčí čtveřice The Big Moon. Splňuje všechny výše jmenovaný kritéria dobrý popový hitovky a to mi fakt stačí. Za okny listopad, ale sluníčko svítí, na světě může být hezky, i když vás to kolem sebe tak strašně sere. Ať žije pop!
