V pátek 15/11/2019 se hrála naposledy hra Maratův Sade, která měl premiéru v roce 2015. Osobně považuju tenhle kus za jeden z nejsilnějších, který jsem v minulých letech (nejenom v Lípě) viděl, a i českolipští divadelníci si ze mě dělají legraci, protože, ať pak hráli co hráli, věděli, jaké bude moje hodnocení: je to dobrý, ale Marat to není, říkával jsem.
Silná, skvěle inscenovaná i zahraná výpověď o světě, ve kterém žijeme, ale neměla tak docela na růžích ustláno a možná nepochopení nebo možná strach přečíst přesně nelichotivé svědectví o tom, jací jsme, se nedočkalo oficiálních ocenění, což ovšem, jak dobře víme, vůbec nic neznamená.
Jsem přesvědčen, že kdyby tahle věc nevznikla na periferii, ale někde v centru, byl by její osud jiný. Nojo, tak to chodí.
Je vlastně signifikantní, že derniera přišla v předvečer oslav (oslav?) výročí události, které vedly ke změně režimu v Čechách a zbytku republiky.
V rozhovoru, který jsem s autorem vedl před čtyřmi lety, mi Václav Klapka řekl:
Jeden člověk to vystihl: Marat, aneb jak jsme si prosrali sametovou revoluci. Jak je možné, že jsme se dostali z bodu A až … až sem. Jak je možný, že jsme se dostali od Havla k Zemanovi!
Takže mi nezbývá, než si připomínat, že když Marat umírá, Sade si bolestně uvědomuje, že ačkoli je ten blázen mrtev, žije mnohem víc, než Sade sám. Bez něj neznamená nic…
Hele lidi, bylo to skvělý představení. Dík za něj.
