Text: Miloš Plachta
Výstavu Turistika na Semilsku – 110 let Riegrovy stezky a Klubu českých turistů otevřeli v září v semilském muzeu. Díky velkoformátovým historickým fotografiím a dalším dobovým materiálům vás tato výstava přenese do časů výstavby Riegrovy stezky. Kromě historických pohlednic a snímků ze začátků turistiky v regionu na výstavě můžete vidět i krásné černobílé fotografie Karla Šindeláře především z populární Riegrovy stezky ze druhé poloviny 20. století.
Karel Šindelář, kterému přátelé říkali „Šindelka“, byl sportovec, člověk urostlý, s širokými rameny, přísnější, ale zamyšlené tváře, vždy s upraveným plnovousem, takže sympaťák na první pohled. Kdyby nenosil sportovní oblečení, tak to mohl být i Krakonoš, vždyť často chodil po horách, které moc miloval, a proto taky fotil. Nebyly to jen blízké Krkonoše a Jizerské hory, ale též rumunské Transylvánské Alpy. Moc ho lákaly a inspirovaly řeky Jizera s Kamenicí, a především jejich úchvatná, hluboká kaňonovitá údolí, která zvěčnil na svých černobílých fotografiích s kouzlem filozofa. V nich zanechal svůj niterný vztah a lásku k přírodním krásám našeho kraje.
Karel Šindelář se narodil 13. 3. 1935 v Jablonci n. Nisou do složité předválečné doby, což se záhy projevilo. V Sudetech to vřelo a německý nacionalismus donutil Karlovy rodiče k návratu do Semil, odkud před časem odešli do Jablonce n.Nis. za prací. V Semilech se stavěly bytové domy pro uprchlíky ze zabraných Sudet. Těmto domům se pak říkalo „uprchláky“ a do jednoho z nich v dnešní ulici 3. května se Šindelářovi nastěhovali. Rodiče v Semilech dostali práci ve firmě Drábek a spol., vyrábějící hračky (dříve textilka F. Schmitta – Idamühle, později Kovozávody a Vista). Po ukončení měšťanky, tedy základního vzdělání v roce 1950, odjel Karel do Frýdlantu v Čechách, aby se vyučil zámečníkem. Po vyučení nastoupil do Pojizerských bavlnářských závodů (PBZ), pozdější Kolory v Řekách, kde také poznal svoji budoucí manželku Margit, se kterou se v roce 1957 oženil, a to po dvouleté vojně, ročním působení ve Strojírnách v Hradci Králové a opět v Koloře. Ale od roku 1957 už pracoval jako nástrojař v podniku Aero, pozdější Technometra (dnes Axl). V roce 1959 se Šindelářovým narodil syn a rodina se přestěhovala do nového domu nad Technometrou.
K nejoblíbenějším sportům Karla Šindeláře, a to už od poloviny padesátých let, bylo sjíždění prudkých řek Jizery a Kamenice, kdy tyto řeky začal také fotit, protože k němu promlouvaly jako milované krásky přírody. V horách pak lyžoval a podnikal horolezecké výstupy. V 70. letech se stal členem Spartaku Semily, lyžařského oddílu klasického lyžování a zúčastňoval se lyžařských závodů, jakými byly Jizerská 50, Krkonošská a Jesenická 70. Pořídil si tenkrát u nás nejlepší zrcadlovku z NDR Pentacon Six TL a k němu i teleobjektiv s dalším příslušenstvím. Hory a příroda v Československu, a jejich focení, byly pro něho zajímavé ve všech ročních obdobích. Na Západ se nemohlo, a tak Karla nadchly rumunské Transylvánské Alpy, které navštívil několikrát, a z cest pak promítal diapozitivy, úzkému, ale nadšenému, kruhu svých přátel.
Zvláštní kouzlo pro Karla Šindeláře měla Riegrova stezka, kde fotil, relaxoval a meditoval.
Dne 1.10. 1989, týden po smrti své matky, se na ni vydal bez svého oblíbeného fotoaparátu, tam nad tunýlkem měl svoje místo, na kterém byl stokrát. Uklouzl, zřítil se do řečiště Jizery a pád nepřežil. Letos jsme vzpomněli 30 let od jeho smrti. Zemřel doslova před branami svobody a velkých možností cestování i focení na místech, kde býval nejšťastnější.
Šindelářovu výstavu krásných černobílých fotografií, která je součástí velké výstavy v 1. patře semilského muzea k 110. výročí otevření Riegrovy stezky a vzniku KČT v Semilech, iniciovali dva Karlovi přátelé – Václav Bartušek a Ing. Mojmír Stuchlík, za což jim patří velký dík. Mojmír Stuchlík pak vyvinul velké úsilí, aby ze starých svitků negativů, které našel v Karlově ateliéru na zaprášené půdě dnes už zbořeného domu Pod Hodinami, získal velkoformátové fotografie, jež dokumentují fotografické umění skromného přítele „Šindelky“, které by jinak upadlo v zapomnění. A pokud bychom chtěli Šindelářovo dílo zhudebnit, nechť zazní Vivaldiho Čtvero ročních období, Karlova hudební láska.
