Jsem vlastně fanda na ten převrat, který se udál před třiceti lety, protože ať to bylo, jak to bylo, to, co přišlo potom, je tisíckrát lepší než to, v čem jsme žili a kdyby bolševici neudělali nic horšího, než to, že nenechali zpívat Martu Kubišovou, zasloužili by se smažit se v pekle… Přesto jsem byl poněkud rezervovaný k záplavě knih, která se tomu třicetiletému výročí věnovaly a měly v titulu slovo sametový. Nechtěl jsem nic sametového!
Při šmejdění v knihách, které dorazily do redakce Reflexu a zůstaly tak nějak bezprizorní a opuštěné pro případné čtenáře, jsem proto Sametové iluze Petra Čepka obešel docela obloukem, ale — nevím proč — řekla mi kolegyně Katka Kadlecová: hele zkus to. A tak jsem to vzal a dobře jsem udělal.
Možná mě ten příběh trefil proto, že jsem, plusminus, ve věku hrdinů knihy. Šest spolužáků ze sportovního gymnázia zažijí konec sedmdesátých let minulého století už jako příčetní puberťáci, na gymplu řeší, jak nejlépe naložit s životem a vojna a realita konce osmdesátých let jim jejich rozhodnutí a plány hodně naruší. Finále a rozuzlení příběhu potom přichází v roce 1994, což je rok, se kterým se v literatuře ani ve vzpomínkách nijak extra neoperuje. Co jsem já dělal v tomhle roce, třeba já vůbec netuším.
Struktura knihy bere postupně jednoho hrdinu po druhém a vylíčí jeho část příběhu. Petr Čepek tady pracuje s principem, kterému soukromě říkám princip klíčové dírky, což znamená asi tohle: když nakouknete do místnosti pouze tímhle otvorem, nemáte absolutně šanci přehlédnout celý obzor a odnášíte si pouze dojem a obraz bez kontextu.
Tady každý další hrdina na skutečnost nahlíží novou klíčovou dírkou a tak postupně získáváme větší a větší přehled o tom, co se vlastně stalo a musím dodat, že autor s tímhle principem pracuje tak zkušeně a rafinovaně, že je s podivem, že se jedná o jeho první román.
Už jsem zachytil spekulace, že autor není skutečným autorem, ale je jím někdo docela jiný… No, zapadalo by to sice do příběhu knihy, že, ale já bych tuhle šarádu nechal někomu, kdo má čas se jí věnovat.
Sametové iluze Petra Čepka jsou pro mě absolutním překvapením. Napínavé čtení, které má tu moc čtenáře chytit a nepustit, to není v kraji, kde se spíš medituje, dumá a nimrá v malichernostech úplně častý zjev.
Kniha, kde jsou všechny příběhy dopovězeny, motivy vysvětleny a zdůvodněny, kde je dodržena jednota mísa a času svědčí o dobře zvládnutém řemesle, takže nezbývá než napsat tohle: jen tak dál, víc a houšť! I když to po tomhle startu nebude vůbec jednoduché.
Třeba Petr Čepek příště popře větu z intermezza své knihy, kde píše o jistém Stelánkovi, který jako by mu z oka vypadl: Dávno před tím zanechal náročného stolního tenisu, věnoval více času suchopárnému studiu i mnohem zábavnějšímu užívání studentského života, aby se z něho nakonec stal právník a neúspěšný spisovatel.
(psáno pro reflex.cz)
