Minule jsem vynechal, byl jsem mimo svůj severskej region, mimo svůj hood. Seděl jsem v dodávce a jel s Houpacíma koňma na tour. Tři zastávky, tři města, dva státy. Potkal jsem tam samý super lidi, až jsem si říkal, jak je fajn, že i mimo svoji bublinu je možný najít další bubliny, který jsou naladěný na tvou strunu. Lidi uměj být milý, spolehlivý a usměvavý i v Třebíči, v Prešově nebo v Banský Štiavnici. Jsou prostě chvíle, kdy je člověk šťastnej. A nemusí být zrovna někde na cestách, může být klidně i kousek od domova, třeba v Chuderově. To se mi tak přihodilo, že když jsem jel na svou obvyklou hodinu věnovanou venčení psů a míjel takovou tu klasickou vesnickou večerku, kolem který jezdim tak třikrát do tejdne a pozoruju ty sympatický houmelesáky s lahváčema, co tam stávaj a vykecávaj, tak jsem zbystřil, protože jeden z nich, takovej malej a hodnej fousatej strejda, ležel na zemi a druhej strejda mu dával masáž srdce. Další tři strejdové je pozorovali. Po chvíli jsem dojel na místo psího výběhu a slyšel přes kopec sanitku. Když jsem se vracel nazpátek kolem večerky, sanitka tam ještě stála a vevnitř ní se svítilo. Fakt mě asi měsíc vždycky rozesmutnila představa, že se to možná nepovedlo a jeden z těch chlapíků je v pánu. Ale včera už tam zas stál ve vytahanym kabátu a nasával. Co vám budu povídat, byla to radost. Hezký věci se dějou, sice ne často, ale dějou.
Jedna z věcí, co mi moc radost nedělá, je schůze společenství vlastníků. Nebejvá sice často, ale i ty dvě do roka mě vždycky spolehlivě vytočej, nechce se mi na ně. Bydlim v baráku s deseti partajema, za sousedy mám spíše starší lidi a jsem místopředseda. Sousedi jsou sice hodní a milí, ale viděj problémy daleko větší, než se jevěj mně. Nakonec to všechno dobře dopadne, ale myslim, že na řešení stačí deset minut, ta hodina, co trávim v prádelně, je fakt moc. A tenhle nejspíš specificky českej fenomén si vzal na paškál režisér, divadelník a velkej sympaťák Jiří Havelka a natočil o něm film Vlastníci a teď zrovna běží v kině. Klasicky jsem ho zatím neviděl, ale že bude dobrej, to mi napovídají už nadšený reakce z divadelní hry Společenství vlastníků divadla Vosto5, kterou někteří měli štěstí vidět v rámci letošního festivalu KULT, a jež se stala předobrazem filmu. Schéma je klasický: jeden z vlastníků bytový jednotky je rovnej, druhej nadšenej, třetí křivej a čtvrtej vychcanej a všichni dohromady se maj dopátrat společnýho závěru, aby byli všichni spokojený. Téměř nemožná věc. Známe asi všichni, co? A oklikou jsem se dostal k tý mediálně probíraný digitalizaci ústeckýho kina Hraničář. Kdyby byl Hraničář digitalizovanej, mohli byste do něj jít na Vlastníky už v den premiéry. Protože digitalizovanej není, musíte jít do neosobního multiplexu, nebo si počkat na květen, kdy se Vlastníci do Hraničáře dostanou s velkym zpožděním. Ale všechno nasvědčuje tomu, že se na tu digitalizaci vybere a koncem ledna bude z Hraničáře zase moderní biják. Kéž by to vyšlo.
Chtěl jsem tady na závěr poslední odstavec věnovat nový desce Becka, která se jmenuje Hyperspace. Myslel jsem si, jak z ní budu nadšenej, protože jsem jeho velkej fanoušek už přes dvacet let. A jak vám ji tady budu doporučovat. Ale bohužel, slyšel jsem ji několikrát, není vůbec špatná,ale doporučení si nezaslouží, ve vesmíru je dneska spousta lepších desek. Už jste slyšeli odvážnou, progresivní a velmi osobní novou desku Kim Gordon? Neprošla vám ušima aktuální nahrávka Lucy Dasus? Co říkáte na skvělou novou desku Michaela Kiwanuky? A pamatujete, když jsem vám tady referoval o nenápadný, ale skvělý desce Anak Ko písničkářky Jay Som? Tak spíš než průměr od Becka bych dneska rád vyzdvihl její živák s kapelou, kterej natočila ve studiu americkýho rádia KEXP, protože je to radost. Tak se mějte. Za týden čau.
