Bejvávalo, že březen byl měsícem knihy. Takovej socialistickej zvyk, dneska myslím, že je svátek knihy prosinec, protože nakladatelství vydávají mraky knih a lidé chodí po knihkupectvích, protože knihou neurazíš, je to takovej tradiční dárek. Vypadáme jako vzdělanci a knihou lze podložit i kredenc, když se kýve. Když je knih dost, lze jimi zateplit dům. Letošní (zbytek listopadu a) prosinec zkusím každý den přidat jednu letošní knížku jako tip. Jako tip na čtení, nikoli na to podkládání nábytku.
Nakladatelství Pražské příběhy pěkně drží svoji vydavatelskou linii a po knihách Pražské příběhy (Na cestě Malou Stranou), Pražské příběhy (Cesta na Hradčany, Nový Svět a zpátky na Malou stranu) a Pražské příběhy (Z malostranských zákoutí až do nového světa) přichází s další, tentokrát spíše útlou knížečkou, která se věnuje zániku pražského ghetta.
Tentokrát se nejedná o drobné příběhy jednotlivých ulic, domů a lidí, ale celého architektonického celku, který vzal začátkem minulého století za své a zbyly vlastně jenom vzpomínky, pár fotografií a sentiment po zašlých časech, které nekompromisně zmizely v hlubinách času. I když sentiment… Bylo to těžké, někdy kruté a hodně bolavé.
I koncept knihy je jiný, než u prvně jmenovaných příběhů. První část knihy je vlastně reprint Novely Josefa Veselého, která dala i tomuto svazku název a vyšla pouze jednou, v roce 1917. Začíná jako nějaká foglarovka: Zahaleno clonou kalných oblak, hroužilo se staré Židovské Město pražské v šedavé mlhy listopadu. Jako tmavá tůň, zanikající v klikatině strmých hrází, vinuly se jeho úzké, ponuré uličky mezi zdmi pošmourných staveb, jež v mnohotvárné seskupení, jakoby v zápase o trošek světla stěsnány a pomačkány, vrhaly do mlhavého ovzduší své mohutné stíny….
Potom ale, namísto Rychlých šípů a velkého Vonta přicházejí na scénu lidé tak obyčejní, unavení, ale přesto se stále bránící vzdát TO, ten život, tu bídu, ten svět, až srdce usedá.
Josef Veselý sleduje celou plejádu lidských typů a dělá to tak dobře, že ještě po víc než sto letech si můžeme jejich úděl odžít s nimi. I se smutkem ze zanikajícího místa, ve kterém žili. Sice ne lehce, ale žádné jiné si nedokázali představit.
Když vtrhnou do města developeři, je to stejné jako tehdy.
Byl to poslední záchvěv života, který zalomcovl uličkami rozpadávajícího se ghetta. Domy se znenáhla vyprazdňovaly, ulice pustly. Chatrné jejich stavby se zavřenými krámy a zabedněnými okny zmlkly. Vytrácelo se z nich vše, co bylo živoucí. Mrtvý klid vál ze zčernalých zdiv…
Druhá část knihy, kterou napsal Dan Hrubý, zařazuje Veselého text do dobového kontextu. Citace z novin potvrzují skoro doslova a do písmene to, co jsme si mohli přečíst na prvních sto třiceti stranách. A přidává detaily, z kterých mrazí:Zraky všech spočinuly nejprve na posteli, jež byla rozházena a samá krev. Nejen polštáře byly krví nasáklé, ale i stěny podlahy byly zakrváceny. Levou stranou hlavy o pelest opřena ležela manželka obuvníka, Františka Červenková jakožto zohavená mrtvola; jedna ruka visela přes pelest. Hlava byla krví tak zalita, že podobu ženy nebylo možné v první chvíli s určitostí rozeznat.
Pražské ghetto nebyla žádná idylka.
Rád bych napsal, že bych si chtěl sednout s tou knihou v nějaké kavárně poblíž míst, o kterých knížka vypráví a číst si v ní, ale nejde to, protože jsem v těch místech nedávno byl a tam už není místo na čtení. Praha je jiné město než bývala a židovské město možná ještě víc.
Ale zkouším to v tomhle konečně opravdu hnusném podzimu a protože mám zatopeno, můžu si za oknem v mlze představovat cokoli. A tak to dělám.
Abych nezapomněl, knihu vybavila ilustracemi – kolážemi z dobových fotografií Helena Zahrádecká.
