Českolipská hudební skupina Řemdih natočila po třiceti letech desku svých starých písní a 28. 2. 2020 ji pokřtí v Luxoru.
Krátká zpráva, která zaujme hlavně pamětníky, kteří ještě rockový Řemdih zažili a já tu už asi po stopadesáté začínám psát tenhle článek neboť jsem právě jedním z těch, co u toho byli a těch vzpomínek je překvapivě mnoho…
Zároveň si uvědomuju, že nemá cenu se tu rozteskňovat, protože s těmi, kteří si to pamatují si o tom budeme povídat právě na tom křtu, takže zkusím stručně připomenout některé momenty, které považuju za opravdu důležité.
První jsou Janovcovi, manželé kteří se ujímali bezprizorních mlaďasů, kteří se ocitli najednou v České Lípě a v úzkých. Myslím, že jsem byl první, ale pro Českou Lípu mnohem důležitější byl Dan Oslík, který přišel po mně, muzikant od pánaboha, který dostal azyl u liberálních a skvělých Jájiny a Juana. Dan dovedl na všechno všechno zahrát a tak, nejen že byl folkáč s kapelou Dobráci, ale také samozřejmě působil se spoustou dalších part, ze kterých nakonec vykrystalizoval právě Řemdih.
Nechci podcenit význam ostatních muzikantů, ale Bob Suchý byl prostě zjevení a buldozer, který nakonec Řemdihu dal finální ksicht. To už jsem sledoval zpovzdálí, jako vojín základní služby převážně z korespondence. Tohle musíš vidět,psala Jájina Janovcová, tos neviděl. Prostě obrovský miminko zpívá… nebo tak nějak to bylo.
A skutečně, přijel jsem, sedl na zadek a čuměl. Prostě Opiový batole.Jasně, že nelze zapomenout na píšťalky Štěpána Přenosila.
Další kapitolou bylo takzvané rumunsko. Improvizané hudební večírky, kdy hudba plynula, konzumovalo se kdeco a všechno se nahrávalo. Neodhadnu, jestli při téhle příležitosti vzniklo někdy něco použitelného, ale ta atmosféra byla unikátní. Myslím, že jsem přežil hlavně proto, že jsem se zúčastnil jenom jednou…
Když padl bolševik, byl jsem v hlavním městě, obcházel ty nově vzniklé kluby a na baru všem vnucoval Řemdih, partu z České Lípy a představoval si, jak jednou vyprodají Lucernu. Hahaha, že jo.
Když se povedlo koncert dohodnout, nebylo vždycky jisté, že kapela dorazí. No, ale, když přijeli, bylo to fajn.
Pak přišla epizoda, kterou znám jenom z vyprávění. Drogy. A taky konec kapely, tak, jak jsme ji znali. (Řemdih ovšem přežil a transformoval se a pořád hraje! Středověké písně.)
O tom by asi měli vyprávět zasvěcení, já jsem až posléze absolvoval dlouhý víkend s Danem a Maruškou, kteří prchali před dealery a vyprávěli a vyprávěli a tenhle film jsme na vlastní oči vidět nechtěl.
A potom jedno léto na karlovarském filmovém festivalu u baru jsme drbali s jednou slečnou českolipské kamarády a do toho přišla Pavle esemeska, že Dan Oslík zemřel. Šok. Myslím, že jsme potom hodně pili.
Řemdih se vrátil na zádušním večírku a pozůstalí odehráli celý repertoár. Bylo to skvělé, bylo to silné, bylo to magické.
Od té doby šla řeč o tom, že je nutné, NUTNÉ, ty písničky nahrát. Pro ty kteří žijí i pro ty, kteří nepřežili.
Nebylo to hned, ale stalo se. Tím, co to nakonec nastartovalo byla loňská premiéra filmu Severní Vítr. Tam Bob Suchý řekl, že jo. Že se to musí natočit.
Takže dík všem, že do toho šli. Dík muzikantům a kámošům a dík partě kolem Rudy Živce. Možná, kdyby tenkrát místo mě dělal manažera Řemdihu on, tak by si v té Lucerně zahráli.
A klip:
