V ústeckém Činoheráku měla premiéru hra inspirovaná filmem Michaela Hanekeho Funny Games z roku 1997, filmu, o kterém jeden z uživatelů csfd.cz napsal: „Opravdu hnusný film. Dva znudění úchylové terorizují klidné rodiny.“ A tohle můžeme klidně napsat i o stejnojmenné inscenaci, která se hraje v divadle ve Varšavské.
Pro pořádek připomeneme příběh. Rodinu, která si vyjela na venkov užít klid a relaxaci, začne po zprvu zdvořilé žádosti o pár vajíček terorizovat dvojice mladíků a celá situace dojde až k vlastně nevyhnutelným, tragickým koncům.
Když napíšu, že si celý inscenační tým v čele s režisérem Tomášem Loužným a vyhranými členy hereckého souboru (i s těmi, kteří v Ústí teprve začínají) Martou Vítů, Kryštofem Rímským, Lukášem Černochem, Petrem Uhlíkem a Andreou Bereckovou počínají naprosto jistě a suverénně, stoprocentně si za tímto konstatováním stojím. Pokus, který je momentálně těžko hodnotit, je snaha vtáhnout diváky do příběhu a vynutit si na nich nějaký postoj, reakci, názor…
Když děj graduje a násilí je explicitní a všudypřítomné, je přirozené, abychom v hledišti pouze přihlíželi?
Nemám na tuhle otázku jasnou odpověď a tu přinesou zřejmě až další reprízy. Vím, že zapojení sledujících na generálce dalo představení další (a asi kýžený) rozměr, zprávy z premiéry a repríz hovoří spíše o rozpacích.
Ta otázka v pozadí je, jestli zůstáváme diváky, protože se to prostě patří, anebo vstoupíme do děje a projevíme účast, lidskost a solidaritu.
Připomíná mi to situaci z gymnázia, kdy nám profesor Havlena četl zprávy ze světa, ve kterých přihazoval další a další mrtvé a žáci na něho jenom tupě zírali. „Mám na vás vytáhnout kudlu a někoho tady podříznout, aby vám to všechno došlo?“ ptal se. A žáci dál jenom tupě zírali…
Snaha probudit diváky z letargie je vlastně sympatická, ale se vzpomínkou v předešlém odstavci jsem poněkud skeptický, jestli bude účinná.
