Jednou z prvních divadelních premiér v době po neplánovaných (nejen) divadelních prázdninách bylo uvedení hry Tracyho Lettse Protokol v divadle V Celetné. Momentálně je všem jasné, že divadlo, i když bylo vyprodané, nebylo plné, a momentálně je všem jasné i proč, ale jednou to jistě nepochopitelné bude; uvádím to ale i proto, že tahle skutečnost měla vliv na atmosféru a „naladění“ nejenom diváků, ale i inscenačního a hereckého týmu, kteří vstupovali do neznámého, nezaplněného a trochu hluchého prostoru.
Struktura hry není nijak složitá, Tracy Letts (u nás známý jako autor her Srpen v zemi indiánů a Zabiják Joe) v Protokolu přivádí diváky na zasedání městské rady ve městě Big Cherry, které je navzdory geografické vzdálenosti velmi blízké jakémukoli zasedání podobného orgánu v Čechách a blízkém okolí. V expozici představí typy radních, ti zahrnují celou škálu představitelných sousedů, včetně toho jednoho, který je na jednání nový, idealistický a myslí to dobře. Zatímco ostatní řeší své malé i větší žabomyší spory, Peel – tak se jmenuje – se domáhá zveřejnění zápisu z minulé rady, který se záhadně ztratil. V momentě, kdy se mu podaří domoci se svého práva a dokument je vytažen na světlo boží, nastává ve vývoji událostí zlom, neboť teď je čas, kdy se radní namísto šmelení s ukradenými bicykly a podobnými komunálními problémy, musejí vyrovnat s letitými tabu, která jako deka leží na všech a dokud ji neodhodí, nehnou se dál…
Ani tenhle motiv není pro našince nijak neznámý, viďte, a proto může i v našem prostředí docela dobře rezonovat.
Protokol je zručně napsaný, nenudí a dává divákovi dost času a prostoru vstoupit do jednací místnosti a brzy pochopit vztahy a vazby mezi jednotlivými hráči příběhu. Nehraje se na jevišti, ale scéna imituje skutečnou jednací místnost, diváci sedí okolo (takže srovnání s Havelkovým Společenstvím vlastníků, zejména s jeho divadelní podobou se nabízí samo).
V podobně předepsaném prostředí samozřejmě hrozí nebezpečí, že scéna by mohla být příliš statická a tak režisér Filip Nuckolls nechává herce vstávat a chodit, nebo nějak jinak konat při každé příležitosti. Větší možnost k herecké akci a divadlu přináší druhá část představení, kde je možné některé události přehrát, přidat hereckou akci a prostě si to vůbec trochu užít.
Herecký je soubor vyrovnaný a každý si našel svoji polohu, která diváka nenechá tápat, kdo je kdo. Pomáhají tomu nejenom kostýmy – kvádro, flanelová košile, kovbojský klobouk, etc. – (Petra Krčmářová), ale i herecká práce s dobře odpozorovanými typy, pohříchu, zejména buranů. Nenápadnější než pánové jsou tentokrát dámy a jejich neurotičky i hysterky jsou vymodelované, řekl bych, s větší dávkou rafinovanosti.
Protokol sice není dramaturgická bomba, ale vrací se k tématu historie a její temné a nevyřešené záhyby, které nás a naši debatu o tom, kdo jsme, zatěžuje a brání nám pohnout se vpřed, a i když při premiéře představení občas trošku zaškobrtlo, přičítám to zejména zhola zmíněné skutečnosti, že se nehrálo dlouho a když už bylo možné začít, bylo to pro nenapněný sál.
(psáno pro reflex.cz kde to zatím nevyšlo)
