Nechci se rouhat, ale musím souhlasit s výrokem mého redakčního šéfa Máry Douši, že koronakrize a nucená divadelní odstávka ústeckému Činohernímu studiu mohutně prospěla. V nabušeném závěru 48. sezóny předhodila tato scéna divákům nejprve silnou generační výpověď výtečným zpracováním Sofoklovy Antigony, radostně rozvernou rodinnou záležitost Bratrstvo kočičí pracky a jako třešničku na lahodném dortu poslední letošní premiéru Hrabalových a Šiktancových PÁBITELŮ.
Hospoda otevírá, provozní s hospodskou vítají prvního hosta. Je to Bohumil Hrabal. Scéna obklopená diváky z obou stran se pomalu začíná zaplňovat postavami a postavičkami z Hrabalových děl, jimž dominuje parta podvodníčků, kteří lákají na falešnou penzi jménem Opora v stáří. Své zákazníky v průběhu večera loví na pouti, v řeznictví nebo v tančírně, kde se naplno rozezní živá kapela přítomná na scéně celý večer. Hrabal sleduje „své“ divadlo, vplouvá do různých situací a vypráví o metodě zapisovatele. Půvabní pojistní šmejdi jsou nakonec v zahradě blázince dostiženi zákonem a hospoda míří k zavíračce. (Tereza Marečková, dramaturgyně)
Už se to stalo prakticky pravidlem. Umělecký šéf a režisér ČS David ŠIKTANC sáhne po nějaké literární předloze (mnohdy zdánlivě na divadlo nepřenosné, což je třeba případ Gombrowiczovy Pornografie nebo Stepního vlka Hermanna Hesse), vytáhne z ní podstatu, přidá téměř bezedné množství výtečných režijních nápadů, propracuje výtvarnou stránku inscenace a ruku v ruce se skvělým souborem ve Varšavské doslova stvoří nevšední kus, kterým se tento stále ještě mladý, ale už dávno vyzrálý režisér otiskne do divadelních dějin (pro mne určitě nezapomenutelným Homo Faberem).
Výchozím bodem pro Pábitele jsou Hrabalovy Dopisy Dubence a povídka Bambini di Praga, přičemž do těchto dvou základních plánů v průběhu inscenace, plné dobře propracovaných obrazů, probleskují jako perličky další odkazy na Hrabalovu tvorbu. Garantuji vám, že některé z obrazů z hlavy jen tak nevymažete, ať už je to celá scéna s Pražským Jezulátkem či prodej hrobky řezníku Hyrmanovi panem Bucifalem. Co je podstatné–mohutně přítomna zůstává Hrabalova poetika až literární poezie, jednotlivé figurky jsou díky hercům a režijní práci živoucí až k pomilování. Těžko vyzdvihnout některý z hereckých výkonů, jeden každý tvoří nádhernou větu v dokonalé herecké symfonii, z níž vám v některých momentech až přeběhne mráz po páteři. Okouzlující, dojemné, lehce nostalgické, umocněné inscenováním v romanticky vyhlížejícím zákoutí poblíž řeky Labe (kterou herci neváhají využít a zapojit). Jedním slovem ZÁŽITEK. Oslava divadla.
Rozhodně Vám doporučuji některou z brzkých repríz, které se ještě odbudou v prostoru koupaliště v Brné. Pokud to avšak nestihnete, třeba z důvodu, že jste už nesehnali vstupenku, ničeho se neobávejte. Jsem přesvědčen, že přestěhováním Pábitelů pod střechu divadla s patřičnými světly se celá inscenace ještě zhodnotí, semkne. Jakkoli bylo několikeré narušení projíždějícími vlaky roztomilé a vtipně zakomponované. A zcela jistě jde o více než zdařilý kus, který má ambice přitáhnout do Varšavské nové diváky. Co se mne týká, počítám, že se nabažím až tak po patnácté repríze.
Užijte si krásné léto a choďte do divadla!
