Josef Sudek je jedním z nejznámějších českých fotografů, to ví každej. Jestli je jeho dílo samo tak známé, jako sám autor, je otázka už proto, že archiv, který po sobě zanechal, je natolik rozsáhlý — nízké desetitisíce fotografií —že bych si o tom dovolil pochybovat.
S částí jeho tvorby se však můžeme aktuálně seznámit v pražském domě fotografie a stojí to za to.
A ten titulek je poněkud clickbaitový, protože doba už je prostě taková, sorry jako.
Tedy popořadě.
Aktuální výstava, která je čerstvě otevřená v Domě fotografie, zahrnuje tu část mistrovy tvorby, na které uvidíme, jak fotografoval sochy. No, ano, to jsou právě ty fešandy zmiňované v titulku… Sudek řekl: „Plastika je živá a musí být fotografována jako živá“ a odhaluje tak tajemství svého přístupu, který skutečně dodává jeho snímkům kouzlo, které, jako šém golema, oživuje neživý kámen.
Materiálu, který měly kurátorky k dispozici, bylo tolik, že vybrat jenom něco, muselo být obtížné. Aby toho nebylo málo, rozhodly se vystavit nejenom fotografie samotné, ale přidaly i negativy a publikace, ve kterých byly fotografie reprodukovány, což dává divákovi možnost uvědomit si celý kontext tvorby a jejího účelu.
Dalším, trojrozměrným prvkem expozice jsou samotné sochy. Je to výzva: můžete si je zkusit vyfotit sami a porovnat výsledek s fotkami Sudkovými. Je to, pravda, trochu nerovný boj.
U příležitosti výstavy byl vydán i opravdu reprezentativní katalog Sudek a sochy, který přináší na šesti stech tiskových stranách víc než 400 reprodukcí!
Jestli je výstava samotná objevná a vynikající, je tenhle katalog prostě k sežrání.
Nevím, jestli touhle úchylkou trpím sám, a nebo je to jev obecnější, ale přes to, že výstavy mám rád, ten prožitek, který přináší prohlížení nového a voňavého katalogu, ale také jeho případného znovuobjevení v knihovně, to stojí za všechny peníze.
Dovoluje intimnější zážitek nežli výstavní síň, dovoluje důkladnější prohlídku a dovoluje návrat.
V knize Sudek a sochy (vychází i anglická verze) najdeme kromě esejů kurátorek také cenný přehled umělců a uměleckých sdružení, pro která Sudek pracoval.
Pro mě obzvláště milé je skoro poslední heslo věnované Haně Wichterlové Štefanové už proto, že jsem měl kdysi tu čest mýt ji okna jejího ateliéru, ale také tam chvíli fotografovat a uvědomit si, že být Sudkem není opravdu jen tak.
Tím se znovu dostávám k titulku tohoto článku, a sice jestli by byl Josef Sudek hvězdou instagramu. A nevím. Podstata jeho tvorby byla niterná, takže by ho tahle sociální síť asi nechával chladnou, na druhou stranu byl i dobrým obchodníkem, takže: kdoví…
A nakonec ještě ty fešandy. I když tak říkal sochám, neváhal tohle označení použít ani pro děvčata a to velice šarmantně a světácky. Přesvědčit se o tom můžete také na zmíněné výstavě, kde je k poslechu jeden z rozhlasových rozhovorů s mistrem.
(psáno pro reflex.cz)
