Jde, vezme cosi z kouta, vezme cosi z kouta a dá to do kouta. Vrátí se. Jde, vezme…. a tak dále a v dalších variacích zpívali Plastic People of the Universe. Při pátrání po autorovi uvedeného textu (ze zcela jiných důvodů…) jsem ke svému překvapení nenarazil na obvyklá jména spojená s touto hudbou, jako byli například Bondy, Zajíček či třeba Wernisch, ale na jméno Milan Nápravník.
Milan Nápravník byl jeden z těch, na které jsme měli po roce 1968 zapomenout. Básník, spisovatel, malíř, sochař, výtvarník… prostě renesanční člověk, pokud se dá toto slovní spojení vůbec použít se surrealismem, kterého byl Milan Nápravník představitelem. Býti okouzlen surrealismem a lidmi kolem toho v padesátých letech minulého století v Československu ovšem znamenalo býti také středem zájmu tehdejší státní bezpečnosti, což se v plné míře potvrdilo. Takže to nemohlo v roce 1968 dopadnout jinak, než že se tento všestranně talentovaný vystudovaný dramaturg (který se v začátcích televize podílel i na vzniku legendárních večerníčků) přesunul do západního Německa, které se mu stalo až do jeho smrti (2017) domovem.
Existenci tohoto člověka nám v loňském roce připomnělo nakladatelství Academia, které ve své literární řadě vydalo knihu Prokletá slast a jiné eseje. Do hodnocení textů se při svém vzdělání pouštět nebudu – nejsem literární sebevrah. Dovedu si představit, že někdo s ní mrští do rohu místnosti, druhý se k ní bude ještě dlouho vracet – obojí je vlastně totéž, tedy projevení názoru a způsob diskuze. Přiznávám, že patřím k těm druhým, i když leccos je mi tam proti srsti. Ještě tady nejsme úplně zvyklí sahat si vzájemně bezbolestně na pravdy. Možná by byla radost se s takovým člověkem pohádat, možná by to byla (vzhledem k jeho záběru splachovačka). Kdo ví. Já tu knihu rozhodně nezahodím.
