Když v roce 2017 skončil jeden z mých nejoblíbenějších letních festivalových otvíráků Litoměřický kořen, smutnil jsem. Zároveň jsem tak nějak tušil, že to nebude úplný konec, protože všichni z agentury Modrý z nebe, a jmenovitě pan Michal Hanzl, jsou velcí srdcaři. A když něco milujete, snažíte se nenechat to umřít. Tak vznikl POKOŘEN. Letos jednodenní.
Nezměnilo se vlastně nic. Zůstal roztomilý prostor litoměřického letního kina na břehu Labe. Zůstala báječná víceméně rodinná atmosféra, krásní a pohodoví lidé, spousta běhajících dětí všude prostorem bez toho, aby je někdo zbytečně napomínal. A hodně muziky. Přiznám se, že už tak ani nechodím za muzikou, protože většinu kapel jsem viděl na živo mnohokrát. I když je moc fajn slyšet Houpací koně s výborným zvukem, vidět nadšení publika zestaříků Už jsme doma, kterým to pořád skvěle hraje a zpívá, nostalgicky zavzpomínat s Tornádo Lue nebo se opět prořechtat výběrem z Besídek Divadla Sklep a sledovat, jak se ti stárnoucí braši promění v rozpustilé kluky a holky, sotva vejdou před publikum. To nejpodstatnější je velká pohoda, ostrůvek svobody, místo, kde svět je pro mne tak nějak ještě v pořádku.
Nic si nenamlouvejme. Z pohledu nedávných událostí na Ostravsku a při neskutečném amatérismu agenta Bureše a jeho věrného poslušného psíka Adíka (o zbytku vlády raději nemluvě) jsme všichni na Pokořenu měli veliké štěstí, že jsme se mohli sejít a svobodně se nadechnout bez náhubků na obličeji. O to více jsme si celou sobotu, kdy počasí bylo na objednávku, i když slunce šetřilo svým žárem (zaplať příroda), užili mohutně přemohutně.
Připomínku mám snad jen k tomu nešťastnému občerstvení. Jediný nepříliš vábně vyhlížející stánek s jídlem (tedy dá-li se tomu, co se tam podávalo, nazvat jídlem) mne a mou přítelkyni donutil odejít zahnat hlad do města. Aspoň jsme objevili opravdu výtečnou indickou a nepálskou restauraci v dolní části náměstí s velmi milou obsluhou a neskutečně chutným jídlem. Mohu jen doporučit až budete mít cestu do Litoměřic. Pořadatel by v tomto ohledu neměl hřešit na skutečnost, že návštěvníci jsou vesměs pohodoví lidé, kteří si nijak nestěžují.
Co mne naopak potěšilo hodně, byla ještě novotou vonící knížka kresleného humoru Máry Douši k dostání u vstupu do areálu letního kina. Sám Mistr se mezi lidmi na chvíli mihl.
A ještě k fotoreportu – fotit kapely mne moc nebaví, jsou to příliš jednotvárné fotky. Raději chodím a hledám krásné lidi. A že jich zase letos bylo.
Takže veliké díky Michale Hanzle za tolik radosti a nádherný den, a že to ještě nevzdáváte. Uvidíme se zase za rok ?
