Často se píše, že zatímco Poláci jsou fandové a znalci české kultury, my zaostáváme a je to škoda. Ze svých (pohříchu) nepříliš častých výletů tímhle směrem musím dát autorovi úvodní věty za pravdu a rád bych měl víc času a urputnosti chodit po polských cestičkách častěji.
Dalším možným startem téhle túry může být kniha Král Szczepana Twardocha, kterou letos vydal brněnský Host.
Román Král nás zavede do Varšavy třicátých let minulého století, do Varšavy, která je rozdělena na dvě válčící strany (skoro jako dnes, že ano), jenomže v Králi je na jedné straně Varšava polská a na druhé Varšava židovská.
Co se týká atmosféry, kterou tu autor buduje, měl jsem dlouho pocit, že se pohybujeme někde ve světě filmu Borsalino, nebo ve světě seriálu Babylonu Berlín. Samozřejmě, je to proto, že se jedná o stejné historické období, které spojuje líčení detailů: automobily, oblečení, restaurace i bary mají to zvláštní kouzlo, kterým nás (mě teda určitě) zvláštním způsobem fascinuje.
Kromě těchto vnějších znaků je tu však trvale přítomné a nikdy nekončící napětí, které provází boj. Boj o peníze, o lepší pozici, boj o moc. Boj o to, kdo bude Králem.
Všechno začíná boxerským zápasem, ve kterém si to rozdá Jakub Šapiro a Andrej Ziembinský o titul mistra Varšavy a tahle rivalita, tenhle zápas nikdy neskončí, jenom se přiostřuje. Je stále urputnější a také nesmyslnější.
Vypravěčem je Mojše Berštajn, kterému je v době, kdy se příběh odehrává, sedmnáct let, ale vypráví nám ho s odstupem padesáti let, kdy už je vysloužilým vojákem v Tel Avivu.
Celé vyprávění pak působí jako zvláštní litanie, která věci minulé omílá a přehazuje ve zvláštní (velmi přitažlivé) figuře. Ta dovoluje všechno, někdy i v několika repeticích, převyprávět znovu a jedním dechem, všechno řečené zpochybnit a zahalit mlhou, která je důsledkem nespolehlivé paměti.
Twardoch tuhle metodu dovedl k dokonalosti. Je za to obdivován i zatracován, jak se můžeme dočíst na různých polských webech, a dává tím svým kritikům do ruky klacek, se kterým ho můžou honit svými recenzemi po dvorku polské literatury, což je vlastně velmi zábavné a věřím, že autor si to užívá, jako psaní samotné.
Ještě víc si myslím, že nechává diskutéry, aby se honili a tloukli sami, zatímco on sám sedí někde o patro výš a celý ten mumraj pobaveně sleduje.
Dohromady mi z toho vychází, že jdu sehnat nějakou další polskou literaturu a pokud bude tak dobře a čtivě přeložena jako Král (Michala Benešová), neudělám chybu.
Poslední poznámka se týká obálky: ta, kterou zvolil Host, mi připadá o mnoho nudnější, nežli ta originální polská. To je jenom detail, který si ale zasloužíte znát.
