Činoherní studio Ústí nad Labem zažilo za svých již brzy padesát let existence zcela ojedinělou premiéru v sezóně, která vlastně ještě ani pořádně nezačala z důvodů všeobecně známých. V pátek 27.listopadu 2020 živým přenosem z budovy ve Varšavské představilo nejnovější kus svého repertoáru, slavné komediální drama Henrika Ibsena HEDA GABLEROVÁ v režii Davida ŠIKTANCE.
Po velmi zdařilých adaptacích evropských literárních děl (Pornografie a Stepní vlk) sáhl tentokráte režisér po prověřeném klasickém textu evropského dramatu (a netajil se také tím, že hra byla vybrána speciálně pro Aničku Fišerovou, která ztvárňuje titulní roli). Ibsen tu v krátkém časovém úseku rozehrává společenské drama se šesti postavami, které se svým způsobem existence se snaží najít východisko ze svého života a fungovat v přítomnosti podle daných rolí. Lze tu vysledovat jakési dvě linie postav. Na jedné straně stojí Heda, doktor Brack a Eilert Løvborg snažící se naplnit své ideální představy o životě, na druhé se nachází profesor Jørgen Tesman, prostoduchá Tea Elvstedová a slečna Tesmanová (Jorgenova tetička), konformní lidé smíření s maloměšťáckým životem bez větších cílů. Ústřední postava se pokouší žít tak, jak si původně představovala či vysnila, ale kvůli určité přízemnosti a ubohosti svého nevýznamného manžela a limitujícím společenským konvencím se jí to nedaří. Neumí být šťastná. Chtěla by žít vznešeně, dělat velká gesta a nechat si je oplácet. Kolem sebe ale nemá nikoho, kdo by v jejich očích byl důstojným partnerem. Proto přichází o veškerou naději. Její závěrečná smrt je patrně jediným velkým činem, který může svobodně provést.
Přiznám se, že je pro mne problematické hodnotit streamovanou premiéru, jakkoli živě přenášenou, technicky výtečně kvalitně zajištěnou a citlivě čtyřmi kamerami stříhanou. Z viděného (a slyšeného) mohu usoudit na rozměrnou a propracovanou scénu Jana Štěpánka, opět skvělou hudbu Ondry Švandrlíka i na velmi dobré výkony všech herců v tomto počinu. Také přiznávám, že mi bylo herců líto, protože kus je protkán velmi vtipnými momenty a okamžiky (jednoznačně především snová píseň Hedy s báječným pánským křovím v pozadí nebo všechny nástupy Tey v podání hostující Kristýny Hulcové) a neumím si ani představit, jak obtížné je házet vtip do zcela prázdného a němého hlediště. Heda Aničky Fišerové není jednoznačná vypočítavá mrcha, která zneužívá a manipuluje své okolí, je to také nešťastná a v samém závěru obnažená a opuštěná bytost, která je jakousi obětí okolností, které jí nepřejí. Skutečnou recenzi nejnovějšího kusu tedy nechám až na dobu po opětovném shlédnutí v hledišti divadla, kam se snad brzy vrátíme.
To nejpodstatnější na celé věci se rozhodně podařilo — herci a celé divadlo se připomněli svým divákům, ukázali, že i v těchto nejistých dobách pilně pracují, připravují nový repertoár, nebojí se postavit výzvám, které momentální situace přináší a nevzdávají se naděje na opětovné setkání s diváky face to face. A fanoušci a diváci zase svému divadlu dali jasný vzkaz : jsme tu, podporujeme vás, těšíme se na vás, chybíte nám. Protože steramovanou premiéru sledovaly téměř tři stovky připojených nadšenců, což je vlastně dvojnásobek kapacity hlediště ve Varšavské. A co víc, i přes skutečnost, že přenos byl nabídnutý zcela zdarma, byly rozebrány všechny virtuální vstupenky. Velký aplaus si tak zaslouží úplně všichni. Pro mne s dovětkem, že ŽIVÉ divadlo, tedy divadlo sdílené v daném okamžiku a prostoru společně s diváky nelze NIČÍM nahradit. Věřme a doufejme, že se budeme moci k sobě navzájem brzy vrátit.
