Většina obyvatel Ústí nad Labem vnímá Muzeum města jako místo, kde se pořádají výstavy, vánoční či velikonoční trhy a oblíbená akce pro děti Strašidla v muzeu. A mnozí si myslí, že když je momentálně pro veřejnost uzavřené, neděje se v něm nic. Za zamčenými branami však muzeum žije činorodým životem, protože muzeum, to je především vědecká instituce. Je velká škoda, že pro zvýšení povědomí o činnostech, kterénejsou vidět, dělá tato důležitá instituce tak málo. I když se to poslední dobou zlepšuje.
Jedním z vědeckých oddělení, kde se pilně pracuje po celý čas již ročního trvání pandemické situace, je přírodovědné oddělení. S Mgr. Václavem BERANEM jsme si u pitvy uhynulé vydry povídali nejen o právě končícím tříletém projektu výzkumu života vyder říčních a sýčků obecných.
JH: Představte našim čtenářům aspoň ve zkratce přírodovědné oddělení muzea.
VB: Náplň práce našeho oddělení je velice pestrá a široká. Do skupiny pracovníků patří geoložka, entomolog, botanici a každý z nich pracuje hned na několika úkolech a projektech. To, co potom prezentujeme veřejnosti, třeba formou výstav, je jen špička ledovce. Mou hlavní náplní je především ornitologie.
JH: My tady ale teď stojíme nad uhynulou vydrou, to má k ornitologii dost daleko…
VB: Pitva, kterou dnes provádím, je jednou z posledních v rámci projektu, který trval tři roky a je právě u konce. Úkolem bylo zjistit co nejvíce o životě vyder v našem příhraničí. Především tedy, odkud přicházejí a jak migrují, zjistit genetický původ. Prokázalo se, že v našem prostředí žije hodně vyder z Německa. Hledali jsme místa, kde přebíhají, zkoumali jsme a mapovali vodní cesty a především nebezpečná místa, kde při jejich migraci dochází k častějšímu úhynu (jezy, mosty). Ta místa se teď s jejich správci snažíme upravovat tak, aby byla pro vydru co nejméně nebezpečná. Na celém projektu jsme spolupracovali s drážďanským AG Naturschutzinstitut Region Dresden e. V. Podobně, jako na vydru, jsme se také zaměřili na sýčka obecného, který je v přírodě kriticky ohroženým druhem a je velmi pravděpodobné, že dříve či později ve volné přírodě v Evropě vyhyne. Celý projekt měl původně vyvrcholit mezinárodní konferencí, kterou nám ale covid odpískal. Připravujeme v muzeu alespoň větší výstavu na toto téma. Otázkou zůstává, zda jí vůbec někdo bude mít možnost vidět…
JH: Být u pitvy vydry říční se hned tak někomu nepoštěstí. Pojďme čtenářům přiblížit, co vlastně hledáte.
VB: V rámci projektu jsme sbírali uhynulé vydry, abychom zjistili především důvod úhynu. Také v rámci rozboru nejrůznějších odebraných vzorků můžeme zkoumat čistotu a vliv životního prostředí, zejména vodních toků, protože tam je vydra vrcholovým predátorem. Možná se to bude zdát divné, ale velmi častou příčinou úhynu je kolize s autem, což bude patrně příčina úhynu i tohoto mladého samce, co máme na stole. Jen velmi malé množství úhynů je způsobenou otravou, našli jsem i pár vyder, které měly v sobě rybářský háček a pošly na vykrvácení ze zranění tímto háčkem.
JH: Jak to tak sleduji, vy vlastně rozebíráte tělo na téměř prvočinitele…
VB: Ano. Tělo nejprve proměříme a zvážíme. Prohlédneme uši, zda nejsou nějací parazité, což je ale vzácné, neboť vydry parazity příliš netrpí. Odebíráme vzorky na genetiku do genetické banky. Odebíráme tuk, játra a žebro, tam zkoumáme přítomnost těžkých kovů. Tento průzkum pro nás dělají na univerzitě v Pardubicích. Bereme žlučník, kde opět zkoumáme parazity, tyto vzorky se pro změnu posílají kolegům do Británie. Odebíráme srdce, protože vydry mají zvláštní srdeční kůstku, o které se toho moc neví, jak se vyvíjí, zda je od narození… Samicím bereme dělohu, podle které můžeme zjistit zda a kolik měla mláďat. Pro kolegy z Rakouska odebíráme vydří vousky, ti zkoumají jakýsi druh proteinu. Podle toho všeho pak lze určit příčinu úhynu. U tohoto kusu je ale jasné, že šlo o poměrně tvrdou srážku s autem.
JH: Teď jste vyjmul lebku a nějakou kost. To si necháváte jako talismany?
VB: Některé kosti se schovávají pro muzeální přírodovědné sbírky, u vydry je to především lebka, pažní kost, stehenní kost a penisová kost. Na očištění kostí máme tady speciální severoamerický druh brouka, ožírajícího mrtvé maso. Používá se běžně v muzeích na nejšetrnější očištění zejména lebek zvířat. Vydří lebku jsou schopni očistit za dva, tři dny. V přírodě je to ale mnohem rychlejší – takový uhynulý divočák třeba v létě díky hmyzu zmizí za týden. Kromě skeletu, samozřejmě.
JH: Dá se poznat, jak je ta vydra stará?
VB: U tohoto samce se to pozná třeba podle penisové kosti a její velikosti, tenhle je mladý, tak dva nebo dva a půl roku. Dobře poznat se to také dá ze špičáku, který se řeže na mikrotenovém mikroskopu. Má totiž podobné letokruhy, jako známe u stromu a podle nich se dá určit stáří poměrně přesně.
JH: Vaší hlavní náplní práce je především ornitologie, že…
VB: Ano. V rámci tříletého projektu jsem teď zkoumal výskyt sýčka obecného, který je už prakticky na vyhynutí. V České republice je celkem asi 150 párů, z nichž dva máme přímo v Ústí nad Labem. Sleduji také hnízdění sokolů na komínech průmyslových objektů. Mým velkým projektem jsou teď ptáci ve velkolomech. Je až s podivem, jak se v tomto zdánlivě mrtvém prostředí daří vzácným druhů ptáků, kteří se jinde nevyskytují.
Děkuji Mgr. Václavu Beranovi za možnost podívat se do prostor, kam se běžný návštěvník nedostane a paní Zuzaně Peškové za zprostředkování této možnosti. Redakce se pokusí spojit s dalšími vědeckými pracovníky muzea a přiblížit vám činnosti, které tvoří podstatnou část práce této instituce.
