Rádi chodíte po severních Čechách? Hlavní turistické taháky jste už navštívili, nebo se jim vyhýbáte? Nejvíc vás baví trasy a místa, kam „noha bělocha ještě nevkročila“? Každý výlet berete trochu jako dobrodružnou výpravu, během které „odstraňujete bílá místa na mapách“? Jste duší spíš Robinson než pan Brouček? Severotoulky jsou v tom případě určeny přesně pro vás. Pravidelně v nich totiž budu uveřejňovat tipy na výlety po méně známých koutech Českého Středohoří, Labských pískovců, Českého Švýcarska, Krušných a Lužických hor.
Podhůřím českého Atlasu
Tentokrát vás zavedu na dohled od vyprahlých saharských plání: tam, kde se rozeklaný Atlas postupně mění na krotkou pahorkatinu. Nebojte se, nepošlu vás do Afriky, nýbrž na jihozápadní okraj Českého Středohoří. Stačí, když trochu popustíte uzdu svojí fantazii. To by ovšem čtenářům verneovek, mayovek, Hanzelkových a Zikmundových cestopisů nemělo činit vážnější potíže. Vzhledem k tomu, že v severních Čechách máme Švýcarsko, Texas, Náhorní Karabach, Příbram i Fudžijamu, proč bychom v nich nemohli mít i svoje Maroko? Mandloně tu ostatně rostou, pár velbloudů žije a muezzini zpívají, byť jen v komínech.
Trasa podhůřím českého Atlasu vede z Libčevsi do Loun přes Mnichovský Týnec, Chraberce, Stříbrník a Dobroměřice, konkrétně tudy. Je 16 km dlouhá, ale zkrátit se moc nedá, poněvadž prochází napříč pouští, kde se mezi písečnými dunami skrývá jen několik oáz. Smrt žízní je prý krutá, tudíž byste se měli vybavit dostatečnými zásobami. Cestou do Libčevsi se naštěstí můžete občerstvit na Švestkové dráze čili Transafrickém expresu. Čaj, káva i slivovice, které vám ochotně podá palubní personál, jsou v ceně jízdenky, což představuje milý odkaz na staré dobré koloniální časy.
Džabal Tubkal čili Oblík
My jsme s partnerkou do podhůří českého Atlasu vyrazili v zimě, kdy okraje cest lemovaly závěje obarvené pouštním pískem. Iluze Maroka tak byla dokonalá. Vypravit se tam nicméně dá v jakémkoliv ročním období. Snad jen uprostřed parného léta, kdy teploty šplhají do saharských výšin, je lepší se těmto končinám vyhnout. Historických památek je na trase poskrovnu, zato výhledů požehnaně: zvláště na Džabal Tubkal čili Oblík, pod jehož masivem budete procházet, ale rovněž na vzdálenější Džabal Tarourt čili Ranou, Afellu čili Milou a v případě jasného počasí i na Ighil Makun čili Hazmburk.
Převýšení je mírné a terén nenáročný. Skoro celou dobu se totiž jde po asfaltu. Než začnou odpůrci tohoto povrchu brblat, měli by si uvědomit, že má svoje výhody. Díky němu není nutné šlapat v bahně, sněhu či písku, který je tak jemný, že se nehodí do přesýpacích hodin ani do betonu. Asfaltovat cesty ostatně začala koloniální správa relativně nedávno: teprve počátkem 20. století. Silničky mezi Libčevsí a Louny jsou pěkné a málo frekventované. Nechybí u nich různé ovocné stromy, jež na podzim mohou leckterému cestovateli zachránit život. Otrávených studen se bát nemusíte, zato divokých Beduínů ano.
Kopec s neujasněnou identitou
Trasa je z větší části neznačená, orientace nicméně není složitá. Stačí se řídit silničními směrovkami, podle slunce a okolních kopců. Na zelenou značku, která vede do Marakéše čili Loun, se napojíte až za Dobroměřickým rybníkem. Dejte si pozor, ať ji neminete, jelikož trochu nelogicky uhýbá nalevo do lesa pod Džabal Kissanem čili Červeným vrchem. To je ten pahorek s neujasněnou identitou. Ačkoliv se jmenuje Červený, říká se mu Stříbrník, podle rozhledny, jež na něm stojí. Ani Stříbrník ovšem není pouhým Stříbrníkem, nýbrž také Frotzelovou rozhlednou a Ejemovou chatou. Dromedár aby se v tom vyznal.
Na Stříbrníku se určitě zastavte. Stojí na samém okraji Sahary, pročež nabízí široký výhled do krajiny. Navíc se jedná o půvabnou stavbu z časů, kdy Amundsen dobýval jižní pól a Hašek zakládal Stranu mírného pokroku v mezích zákona. Připravte se však na to, že se tyčí uprostřed rušné karavanní stanice. Pauzu na oběd, případně odpolední siestu, si proto udělejte už na hrázi Dobroměřického rybníka. Aspoň naberete sílu na následující výstup na Džabal Kissane čili Červeňák a cestu do Loun, pardon do Marakéše. Vynechat byste ovšem neměli ani mnichovsko-týneckou akropoli a obec Chraberce.
Nenápadná, ovšem sympatická oáza
Mnichovsko-týnecký hřbitůvek je starý, ale udržovaný. Jedná se o kouzelné místo posledního odpočinku, jež nebožtíkům poskytuje nejen klid, ale především exkluzivní výhledy na hlavní hřeben Vysokého Atlasu. Stojí na něm čerstvě opravená márnice a několik zajímavých náhrobků: např. ten s monumentální skulpturou selky, jejíž hlava vypadá, jakoby vrůstala do Brníku, tedy jednoho z vrcholů Džabal Tubkalu čili Oblíku. Na hřbitově kupodivu převažují kříže nad půlměsíci. Zdejší končiny nejspíš obývá malá křesťanská enkláva. Akropoli najdete hned vedle silnice nad Mnichovským Týncem. Žádná zacházka to není.
Kousek pod hřbitovem se krčí Chraberce: nenápadná, ovšem sympatická víska, která stojí za exkurzi. Stačí, když uhnete doleva z hlavní silnice, abyste se dostali do centra obce. Na návsi stojí nedávno opravená kaplička, pomník obětem Velké války a několik pěkných stavení. Bydlí tam víc koček než lidí, což je ale pro marocké oázy typické. Zdejší zájezdní hostinec vypadal funkčně: zdá se, že je zavřený pouze během morových epidemií. Historie obce sahá až do 12. století, kdy ji obýval neohrožený kmen Vršovců. Její název je ostatně odvozen od staroberbeského slova „chrabřec“, tedy „statečný“, „chrabrý“.
Tajný tip
V Marakéši čili Lounech se určitě zastavte v kavárně Bellagio, která se nachází na Pražské ulici kousek od Mírového náměstí, víc tady . K dostání je tam nejen káva, ale také různé zákusky a dorty. Všechny vypadají výborně a chutnají ještě líp. Pokud ale nejste na sladké, navštivte některé z místních řeznictví. Celkem jich je čtrnáct, tedy třikrát víc než v centru Ústí nad Labem. Samotný výlet vám zabere cca 5 hodin. Nesmíte se ovšem dostat do písečné bouře. PS: S korálky, zrcátky a sekyrkami v podhůří českého Atlasu neuspějete. Domorodci jsou zdatní obchodníci a navíc mají horké hlavy. Pozor na ně!
