“ Vinšujeme štěstí zdraví, všem kdo dnes Hod boží slaví! I my k té slávě přispět chceme, proto vám špíl sehrajeme, po celém světě velmi známý. Dobře, že jste tady s námi! „
…já vím, tak trochu s křížem po Velikonocích, ale i reportér je jen člověk.
Oblíbená a velmi úspěšná Vánoční hra z repertoáru Činoherního studia v Ústí nad Labem (kterou jsme, bohužel, ani před loňskými vánočními svátky nemohli vidět naživo z důvodů všeobecně známých) má po ročním odkladu premiéry konečně svou vlastní sestru.
Napsal ji opět Tomáš Vůjtek, režíroval Jan Plouhar (stejně jako Vánočku) a ČS ji uvedlo v premiéře v čase Velikonoc hned třikrát v živém streamu (hluboká poklona a klobouček!) a dovršila následným streamem záznamu po celé velikonoční pondělí.
Přiznám se, že jsem se před premiérou trochu obával. PAŠIJOVÁ HRA, tedy pašije, čili utrpení (odsouzení, bičování a následné ukřižování) jsem si jako rozvernou záležitost neuměl dost dobře představit. Ale Vůjtek i soubor se striktně drželi především onoho aneb o tom slavném zmrtvýchvstání. Po prologu (viz výše) přicházejí tedy na scénu jako první Pilát Pontský a Kaifáš, smývající ze sebe pocit viny aktuální dezinfekcí, takže je jasné, že krutosti už proběhly a přijde naděje. A s ní může klidně přijít i rozvernost a radovánky.
Oba kusy, Vánoční i Pašijová hra, mají svoje styčné body — kromě autora a režiséra (a přirozeně hlavní postavy obou kusů) jsou veršované, vtipné a s nadhledem, doprovázené originálními písničkami (autoři hudby František Marek a Anežka Škrmová) a živou kapelou. Provázanost obou her doplňují i čerti z Vánoční hry, kteří se, převlečeni za generály římské armády (znovu ve skvělém podání hostujících Jana Jankovského a Kryštofa Rímského a domácího Adama Ernesta), přicházejí přesvědčit k hrobu Ježíše, zda skutečně vstal z mrtvých. Podobná je velmi jednoduchá scéna a prakticky stejné nadšení, s jakým Pašijovku předvedli herci ČS.
Příběh o zmrtvýchvstání je notoricky známý a netřeba ho připomínat. A tak už jen zmíním, že mne moc pobavilo a potěšilo originální ztvárnění Tří Marií, výstup Adama a Evy, velmi roztomilý Ježíš Petra Uhlíka a bujarý závěrečný oslavný mejdan na samém konci vydařeného kusu.
A těch čtrnáct statečných? To jsou přeci všichni herci, protože házet fórky a zpívat písničky v živém přenosu do prázdného a ztichlého mrtvého hlediště bez jakéhokoli ohlasu muselo být extrémně náročné. Činoheráčtí to zvládli se vztyčenou hlavou a ukazují, že i v současné, živému divadlu nepřející a podivné době, jsou tu stále s námi, myslí na nás a pilně a poctivě pracují. Symbolická naděje ze vzkříšení se tak stává nadějí skutečnou, že tohle všechno pomine a NAŠE divadlo vstane z mrtvých. Díky jim a díky za tu naději! Rádi si počkáme do dalších Velikonoc a vychutnáme si, snad už příští rok určitě, celou Pašijovku naživo a odměníme ji zaslouženým mohutným potleskem. A věříme, že se již brzy setkáme společně tváří v tvář.
