Rádi chodíte po severních Čechách? Hlavní turistické taháky jste už navštívili, nebo se jim vyhýbáte? Nejvíc vás baví trasy a místa, kam „noha bělocha ještě nevkročila“? Každý výlet berete trochu jako dobrodružnou výpravu, během které „odstraňujete bílá místa na mapách“? Jste duší spíš Robinson než pan Brouček? Severotoulky jsou v tom případě určeny přesně pro vás. Pravidelně v nich totiž budu uveřejňovat tipy na výlety po méně známých koutech Českého Středohoří, Labských pískovců, Českého Švýcarska, Krušných a Lužických hor.
Hotová Amerika, ovšem ta východní
Inspiraci ke svým indiánkám prý Karel May našel v Ústí nad Labem. Rozeklaná skaliska domoviny Apačů jsou ve skutečnosti Průčelskou roklí, romantická kaskáda na Stříbrném jezeře zase Vaňovským vodopádem. Není se čemu divit: kraj za Portou Bohemicou opravdu připomíná Ameriku, ovšem nikoliv její západní, ale východní část. Kdyby se Karel May dostal do Spojených států dřív, patrně by zjistil, že severočeská metropole nestojí na úpatí Rocky Mountains, nýbrž pod Appalačskými horami. Erzgebirge totiž mají s pohořím, které se táhne z Alabamy až do Newfoundlandu, ledacos společného: svůj ráz i pohnutou historii.
Krušné hory sice nejsou tak rozsáhlé a vysoké jako jejich severoamerické protějšky, přesto je svými zaoblenými hřebeny, náhorní plošinami a hlubokými lesy připomínají. Oba regiony jsou navíc poznamenány násilným odsunem původního obyvatelstva, těžbou uhlí i silnou ekologickou zátěží. Kdysi prosperovaly, dnes si však neví rady s vysokou nezaměstnaností, opuštěnými doly a průmyslovými areály i vylidňováním měst a obcí. Kulturní krajina se v nich prolíná s ryzí divočinou, a tak představují hotový ráj pro novodobé dobrodruhy. Hordy zpovykaných turistů se jim zatím vyhýbají. To se však může rychle změnit.
Do nitra Appalačeských hor
Do nitra Appalačských, respektive Appalačeských hor se proto vydejte co nejdřív, dokud zůstávají Bohem, státem i cestovními kancelářemi zapomenuty, např. z Hory Svaté Kateřiny do Černic, přes Malý Háj, Rudolice, Lesnou a Jezeří, čili tudy. Potřebovat budete pohodlné boty, proviant a notnou dávku fantazie, bez které by vaše zážitky byly poloviční. Opět totiž sázím na zastydlé romantiky s bujnou představivostí. Není snad každý z nás potomkem nějakého trampa, jenž v mládí zakládal osady a táboráky, vyřezával totemy a v každém potoku viděl Mississippi, v každé rokli Grand Canyon a v každé borovici statný sekvojovec?
Trasa dlouhá 17 km je sice značená, převážně však vede divočinou, kde kojoti dávají dobrou noc. Zdejší končiny jsou takřka liduprázdné. Pár pioneerů nejspíš potkáte jen na Lesné a dole u Jezeří. Cestu si můžete trochu zkrátit, pokud v Kateřině vystoupíte na zastávce SÚS, nebo naopak prodloužit, pokud se vydáte až do Horního Jiřetína. Dostavník do Litvínova nicméně zastavuje i v Černicích. Nebojte se, terén je nenáročný: třistametrové převýšení je rozloženo do několika kilometrů, navíc celou dobu budete šlapat po asfaltkách a zpevněných cestách. Trochu nepříjemný je pouze úvodní výstup na Malý Háj.
Nefalšovaná prérie
Startuje se v Mount St. Catherine. Staré stříbrokopecké městečko stojí za prohlídku, ačkoliv má svoji největší slávu za sebou. Trochu ho hyzdí šrámy po nedávných nájezdech nelítostného kmene Sasů. Přesto má svoje kouzlo: jednak představuje poslední výspu civilizace, kde si můžete doplnit zásoby na cestu, a jednak stojí na malém kopci, a tak nabízí parádní výhledy na okolní horské hřebeny. Pokud bude dobré počasí, klidně si udělejte krátkou odbočku na místní rozhlednu, jež je stará, kamenná a sympatická. Nedávno prošla rekonstrukcí, pročež nemá problém se stabilitou. Vstupné se platí, avšak je lidové.
Nejhezčím místem na trase je náhorní plošina nad Kateřinou pokrytá rozsáhlými pastvinami, na kterých jsou rozesety domky dvou osad: Malého Háje a Rudolic. Pakliže tam narazíte na bizony, nedivte se. Oblast totiž vypadá jako nefalšovaná americká prérie. Lov kriticky ohrožených sudokopytníků je nicméně zakázán, a tak svoje pušky raději nechejte v tlumocích. Na nejvyšším bodě rudolické prérie stojí pěkný kostelík a vedle něj starý hřbitov. Pokud máte slabost pro drobné sakrální a funerální památky, neváhejte s jejich obhlídkou. Nebudete litovat. Dále vás ostatně čekají jen hluboké appalačeské lesy.
Místo ropáků prales
Do severních Čech mě kdysi přilákala představa měsíční krajiny, kde žijí ropáci. Místo ropáků jsem zde ovšem našel ledňáčky, kotrče a neprostupnou divočinu. Dokonce ani Krušné, pardon Appalačeské hory, nebyly olysalé od kyselých dešťů, jak jsem se domníval. První velkorypadlo v životě jsem tak uviděl až vloni, po 23 letech v Ústí, navíc v dálce, úzkým průzorem mezi stromy. Bylo to právě na výletě z Kateřiny do Černic, kam jsem původně vyrazil proto, abych konečně ukojil svoji touhu po industriálně dekadentní romantice. Opět jsem byl zklamán: nad dolem ČSA totiž roste původní bukový prales, jakýsi krušnohorský Boubín.
Poprvé jsem tehdy navštívil i zámek Jezeří. Ani ten bohužel nevypadá jako na fotkách. Rozhodně nestojí přímo nad hnědouhelným dolem. Nemluvě o tom, že je zarostlý bujnou vegetací. Věčná škoda! Vám se tam nicméně bude líbit. Pokud tedy nehledáte ropáky jako já, ale spíše baribaly, skunky a rosomáky. Mezi Kateřinou a Černicemi sice nenajdete Moře klidu, kráter Tycho ani stopy po Apollu 11, zato objevíte Ameriku. Ačkoliv jsem v Appalačských horách nikdy nebyl, domnívám se, že takhle nějak musí vypadat: na kopcích hluboké lesy a pod nimi Pittsburgh. V Litvínově se ostatně taky hraje hokej, ne?
Tajný tip
V kateřinské hospodě na náměstí vám uvaří kafe před otevíračkou. Nebojte se zeptat: personál je milý a ochotný. Na Lesné není třeba se zastavovat, tedy pokud se nechcete ztratit v místním bludišti. Navíc tam děsně fouká. Pod Lesnou je však velmi pěkné jezírko jako stvořené pro odpolední siestu. Půjdete kolem něj. Na další občerstvovací stanici narazíte až v Černicích. Místní Hostinec u Jezeří jsem sice nevyzkoušel, přesto vypadal docela sympaticky. Samotný výlet vám zabere cca 5 – 6 hodin. Dostavník z Litvínova čili Pittsburghu přitom jezdí do St. Catherine každou sudou hodinu. Šťastnou cestu!
