První premierou v normální (normální? normálnější, možná…) době v ústeckém činoheráku, resp. v atriu ústeckého muzea byl titul Najal jsem si vraha (v pátek 4/6/21). Jde o adaptaci filmu svérázné hvězdy nezávislého filmu, jehož snímky patří k tomu nejpozoruhodnějšímu, co evropská kinematografie dokáže v současnosti nabídnout. Kaurismäkiho hrdinové jsou v pravém slova smyslu nehrdiny všedního dne: neokázalí, naprosto obyčejní, na první pohled nezajímaví. Jenže zdání klame. Ve skutečnosti berou svůj život naprosto vážně, a pokud se k něčemu rozhodnou, jsou ve svém jednání urputně důslední, jak se píše v programu divadla.
Ten příběh není tak docela originální. Chlápek, kterému se zhroutí svět a nemá dost sil se zabít sám si najme vraha, který mu pomůže na onen svět. Jenomže v tu chvíli potká tu pravou a umřít se mu nechce. Situace prekérní, filmová a divadelní.
Já vám samozřejmě nebudu prozrazovat, jak si s touhle situací poradil režisér David Šiktanc a dramaturg a spoluautor adaptace Karel F. Tománek, jednak proto, že se to nedělá, ale i proto, že jsem viděl pouze sice jednu z posledních, ale přesto generálek a tak nemám tušení, jak to včera v muzeu skutečně dopadlo.
Několik poznámek tu ale přeci jenom mám.
Hudbu a písně napsal Vladimír Franz a ještě před premierou je band s vizáží Lenigradských kovbojů a jeho leader a zpěvák (Petr Uhlík) předvedli na balkoně Činoherního studia na Střekově. Byl to sympatický pokus vstoupit do veřejného prostoru i když tentokrát na sebe připoutal pozornost spíš jenom přátel, kamarádů a také médií. Jasně, všichni se známe, ale třeba se Ústí a Střekov probudí a příště bude diváků a posluchačů víc.
Na jevišti potom uvidíme i celou řadu neherců. Chlápci od jevištní techniky i paní, kterou znáte nejspíš z pokladny, zalidní prostor a vystoupí ze své komfortní zóny. Šéf píár si střihne i pozoruhodnou pohybovou kreaci. Fun.
Představení mají plánovaný začátek na osmou večer a protože je tou dobou ještě dost světla a ruch ulic je stále ještě živý, může se stát, že vás to bude rozptylovat. Sám se nemůžu rozhodnout, jestli divoké sirény policejních vozů mě při generálce spíše rušily, nebo dokreslovaly atmosféru beznaděje a zmaru.
Protože v příběhu (Fina) je hlavní hrdina Francouz, který žije v Británii, je nápad inscenačního týmu nechat hlavního hrdinu v Čechách mluvit slovensky roztomilý. Obzvláště, když je Matúš Bukovčan opravdový Slovák.
Náš fotograf Darek Mouša nebyl se svými fotografiemi spokojen a tak jich tu moc neuvidíte (a nedostane samozřejmě žádný honorář!) a přidáváme pár fotek (Martina Špeldy) ze zkoušek v divadla. Tam je naznačena atmosféra, o kterou zřejmě tvůrci usilovali.
A my se potom – i s vámi – půjdeme podívat na některou z dalších repríz. A k představení se vrátíme.
