Několik vtipných momentů provází uvedení divadelní hry Harila ústeckým činoherákem v červnu roku 2021.
Třeba to, že jako autor je na plakátech uveden Helmut Kuhl, ale všichni už dávno vědí, že se jedná o Reného Levínského, kterého momentálně zná celý národ, protože k nám často promlouval v souvislosti s tou pitomou pandemií. Těch pár prvních diváků, kteří už Harilu (na koupališti v Brné, před tím byla uvedena již vícekrát a také existuje film, který natočil Pavel Göbl) viděli, mi jistě potvrdí, že jazyk hry, ale i její tón, je na míle vzdálený tomu, jak René hovoří. Ano, kdo zná legendární větu z Rychlých šípů: To je Mirek, to je ten chlapec, který nikdy neřekl sprosté slovo, může klidně parafrázovat, že: Harila, to je ta hra, kde se nikdy neřekne slušné slovo…
Harila má tempo, odpich a vtip a je s podivem, že i když se tu opravdu mluví jako v kanále, ty vtipy se neopakují a nelezou vám na nervy. Teda mně na ně nelezly.
A tak na tuhle skutečnost pojďme rychle zapomenout, jak nám radí Milan Kundera, a oddělme autora od jeho díla!
V anotaci se na stránkách divadle dočteme, že se jedná o: Nejdrsnější a současně nejzábavnější hru René Levínského. Závratná jízda čtyř punkerů, která nekompromisně posouvá hranice reality. Všechno začíná únosem gorily a končí kšeftem snů. Punk is not dead.
A rozhlasová verze)
K tomu si řekněme, že punkeři, kteří byli obsazeni, potvrzují poslední větu předcházejícího odstavce, že punk není mrtev a tak na scénu nastupují ti spíše zasloužilejší členové ústeckého souboru. Achab Heidler, Honza Plouhar, Matúš Bukovčan a ta kultivovaná dáma s krásným hlasem, Marta Vítů. Kostýmy Jany Hauskrechtové jim padnou jako ulité a kdyby se chvíli potloukali u ústeckého nádraží nebo na Míráku, komunita ústeckých bezdomovců by je přijala s vděčností a láskou.
Svoje party odehrají s nadhledem, hra na hru je baví a užívají si každou repliku. Varuju vás, že to není hra pro úzkoprsé diváky, ale Ústí jen tak něco nevyděsí, že ano.
Tuhle partičku doplňuje Petr Uhlík, který si už podruhé (!) za dobu svého působení v Ústí zahraje psa a vyje opravdu dojemně a potom je tu Andrea Berecková, kterou nepoznáte, protože většinu času tráví v kostýmu gorily.
Adam Ernest si zahraje kdeco, a jako blbý plavčík získá místo, kdy se mu zachce.
Harila má tempo, odpich a vtip a je s podivem, že i když se tu opravdu mluví jako v kanále, ty vtipy se neopakují a nelezou vám na nervy. Teda mně na ně nelezly.
Jako obyčejně, když se hraje na koupališti v Brné, vzal inscenační tým v čele s režisérem Štěpánem Gajdošem vlaky, které tu jezdí často a na obou březích řeky do hry, ovšem narozdíl od vloni uvedeného Bratrstva kočičí pracky se tu ale nejedná o nadšení šotoušů z každé mašinky, která projede, ale spíše o postoj k celýmu tomu zasranýmu světu kolem, jak je ostatně patrné z titulní fotografie a věřím, že Janu Plouharovi to musí trhat srdce, protože on mašinky miluje.
Dohromady je Harila fakt drsná komedie, které uvedení na koupališti sluší, ale věřím, že se stejně osvědčí i v sále divadla.
Jo a ještě k tomu začátku. Po prvních představeních, které činoherák odehrál na koupališti v Brné už vloni, je fajn, že v tom pokračuje i letos a že tenhle prostor bude citován už pouze v těchto souvislostech. Bylo by to lepší než publicita, která tomuhle koupališti patřila v roce 2018. Vzpomínáte si?
(Správné odpovědi si nechte pro sebe. Budeme slušní.)
