Málokdy se stane, že ve volbách uspěje někdo, koho volím. Už jsem si zvykl.
Když tedy ti ostatní zvolili poprvé prezidentem toho, jehož jméno nechci vyslovovat, napsal jsem v inventuře prezidentů, které jsem zažil, že to snad horší než za Husáka být nemůže. Spletl jsem se.
Nestěžuju si, respektuju to, a aby mi nepraskla cévka, nesleduju, co se děje na Hradě ani co se děje v Lánech.
Jenže ono si to člověka občas najde.
Nekomentuju to, neposmívám se, neodpočítávám dny, které zbývají. (Mimochodem, je jich strašně, strašně moc, když uvážíte, co se dá všechno stihnout za ty chvilky, na které toho chlapa probudí.)
Jenomže když se stane tragédie, přírodní katastrofa, něco mimořádného, člověk má podvědomou potřebu vzhlédnout kamsi nahoru a najít něco, o co se opřít…
Ani tentokrát to neklaplo.
Nejvyšší ústavní činitel si vzal čas na rozmyšlenou.
Ale, stejně jako tornádo, které vzniklo z ničeho nic, najednou se vzedmula vlna solidarity, která za jedinou noc aktivizovala nebývalý počet lidí, kteří posílali peníze anebo se vypravili na místo tragédii pomáhat.
Jen tak.
Ale to už všechno víte.
Každá mince má dvě strany a teď to chvíli vypadalo, že to naše půlnoční království je vlastně zemí krále Miroslava i když nám nikdo takový, tedy moudrý a spravedlivý, zrovna nevládne.
(psáno pro reflex)
