20. století bylo érou sportovních rekordů. Zdánlivě nepřekročitelné hranice lidských možností padaly jedna za druhou: nejen v atletice, ale také při zdolávání nejvyšších vrcholů planety. Neuvěřitelné výkony podávali zvláště meziváleční horolezci šplhající do „zóny smrti“ pouze v plátěných větrovkách, vlněných svetrech a obyčejných pohorkách. Na osmitisícovky sice jejich heroické úsilí nestačilo, sedmitisícovek však pokořili celou řadu: např. 7816 metrů vysokou Nandá Deví v Himálajích nebo o pouhých 321 metrů nižší pamírský Štít Ismaila Samaního, který byl ovšem tehdy pojmenován podle Stalina a později podle „kommunizma“.
Chybí snad jen Bajkonur
Nejvyšší hora bývalého SSSR dnes leží na území Tádžikistánu. Ačkoliv sovětské impérium zmizelo v propadlišti dějin stejně jako Aralské jezero, připomínky ruského panství zde zůstávají patrné na každém kroku. Víte, že v severních Čechách máme také takovou středoasijskou republiku, dokonce i s malým Pamírem a kopií Štítu Ismaila Samaního, čili perského emíra z dynastie Sámánovců? Nachází se v někdejším vojenském prostoru Ralsko, kudy vedou dnešní „horolezecké“ Severotoulky. Tudy. Mačky ovšem potřebovat nebudete, nebojte se, tedy pokud se na severočeský Pik kommunizma nevydáte v zimě.
Oblast mezi Stráží pod Ralskem a Mimoní opravdu připomíná střední Asii: rázem krajiny, architekturou i mentalitou obyvatel. Díky vyrudlým nápisům v azbuce, jež tu zůstaly po bývalých mocipánech, a místním, exoticky působícím, Vietnamcům je iluze téměř dokonalá. Chybí snad jen kosmodrom Bajkonur, poušť místo rybníků a celoroční sněhová čepice na vrcholcích Ralské pahorkatiny. Infrastruktura je v těchto končinách prachbídná. To ovšem dobrodruhům a zastydlým romantikům nevadí. Lepší je totiž žádná zmrzlina, než zmrzlina, kterou si člověk vystojí ve stometrové frontě jako u nedalekého Mácháče.
Koprová, čabajková a mateřídoušková
Abych ale byl spravedlivý, vyhlášené zmrzlinárny jsou pod Ralskem dokonce dvě: ve Stráži a v Mimoni. Obě nabízejí několik desítek druhů, včetně hodně exotických příchutí jako je koprová, čabajková a mateřídoušková. První funguje dlouho, druhá vznikla relativně nedávno. Otevřela ji autorka původních receptur, jež musela ze Stráže odejít po rozchodu se svým životním a zároveň obchodním partnerem. My jsme se zastavili v té první. Zdejší zmrzlina sice byla dobrá, očekávanou extázi ovšem nevyvolala. Možná jsme příliš zmlsaní, anebo už strážská zmrzlina není, co bývala. Jaká je ta mimoňská, nevíme. Ještě jsme ji nevyzkoušeli.
Leč zpátky k horolezení. V dnešních Severotoulkách si totiž zahrajeme na výpravu N. A. Gorbunova, která v roce 1933 úspěšně zdolala Stalinův štít. Gorbunov tak měl větší štěstí, než jeho britský kolega Mallory, který v roce 1924 zahynul na Everestu (na jeho vrcholu nebo těsně pod vrcholem). Požehnání Jiřího V., zdá se, mělo menší váhu, než GULAG, kterým hrozil Josif Vissarionovič. Nebo snad ruským horolezcům svítilo na cestu samo Slunce proletariátu? Těžko říct. Tři roky nicméně drželi rekord v nejvyšší dosud pokořené hoře. Teprve v roce 1936 je trumfli Bill Tilman a Noell Odel prvovýstupem na Nandá Deví.
Dost času na aklimatizaci
Horolezecké výpravy nezačínají v základních táborech. Nejprve se do nich musí nějak dostat: obvykle pěkně po svých. Podobné cesty trvají týdny až měsíce, což platilo zvláště mezi válkami, kdy ještě nebyly džípy a vrtulníky. Horolezci měli aspoň dost času na aklimatizaci. Jiné to nebude ani s výstupem na Ralsko čili Pik Kommunizma. Dnešní Severotoulky totiž startují ve Stráži, kam se dostanete autobusem z České Lípy. Omrkněte tam náměstí a kostel sv. Zikmunda, případně zdejší vodní nádrž, a pak se vydejte do Novin, kde jsou k vidění pěkné roubenky i slavná průrva Ploučnice. Dostanete se tam po široké silnici jako dělané pro tanky T-72.
První výškový tábor rozbijte u křížku pod Ralskem. Posilněte se tam, poněvadž vás čeká hodně náročný výstup. Snad jen proletáři, členové strany a zasloužilí umělci vylezou na Pik Kommunizma bez jazyku na vestě. Horolezení je zkrátka řehole: bez fyzičky a patřičného tréninku se neobejdete. Pokud to budete chtít ve svahu vzdát, mějte na paměti, že se nesmíte zastavit, jinak dopadnete jako Mallory. Vrcholové výhledy jsou nicméně ohromující. Rozhodně stojí za námahu. Uvidíte Ještěd, Lužické hory, Říp, Kokořínsko i Středohoří. Stejně vám ale bude vrtat hlavou, proč někdo postavil hrad zrovna v takovém krpálu.
Jeden den Ivana Děnisoviče
Ralsko sice vedle skutečného Štítu Ismaila Samaního působí jako pouhá terénní vlnka, přesto se jedná o výrazný masiv, který může směle soutěžit s nedalekým, o trochu vyšším Ještědem. Jsou na něm suťová pole, hluboké rokle i řada úzkých, hodně klikatých hřebenů: skoro jako v západní části pravého Pamíru. Představit si, že nejste obyčejní turisté, ale členové sovětské horolezecké expedice, by tak pro vás nemělo být složité. Pokud přeci jen ano, přibalte si do batůžku vedle cepínu, karabin a lana i srp a kladivo, Stalinovu fotku a hlavně Jeden den Ivana Děnisoviče, abyste věděli, co vás čeká v případě neúspěchu.
Přímo pod Pikem Kommunizma leží Vranov: malebná víska, odkud je do cíle dnešních Severotoulek co by rudou knížkou dohodil: stačí projít kouzelnou, kilometr dlouhou alejí, jež byla vysázena k 50. výročí panování císaře Františka Josefa I. Mimoň je sice hodně paneláková, přesto má jistý půvab, který odhalí pouze hloubková exkurze. Ruské nádechy se v ní střídají s odkazy na sudetoněmeckou historii i divoký kapitalismus konce tisíciletí. Nám s partnerkou se nejvíc líbila vilová čtvrť u nádraží, jakési „zahradní město“ plné pitoreskních zákoutí. Zklamáni jsme byli pouze z nedostatku restaurací, jež by o víkendu nakrmily unavené cestovatele.
Tajný tip
Určitě se zastavte v mimoňském Salonu nádraží, což není klasická čekárna „s rozšířenou působností“, nýbrž velmi příjemný podnik, do kterého pravidelně chodívají domorodci: např. pán, jenž má v malíčku historii města i liberecké železnice. Dokonce prý zná bývalého ředitele ústeckého archivu, což ovšem u velmi společenského Vladimíra Kaisera nepřekvapí. PS: před odjezdem si nezapomeňte koupit jízdenku, abyste ve vlaku neplatili přirážku jako my s partnerkou. Pokladna na mimoňském nádraží totiž má otevřeno až do pozdních hodin, na rozdíl od jiných pokladen ČD, které jsou zrušené anebo otevřené pouze mezi 10. a 11. dopoledne.
